Původní stránky o filmu noir kompletně v češtině

10. října 2017

Praha a Olomouc zažijí Ozvěny Noir Film Festivalu

Noir Film Festival letos na konci srpna oslavil na hradě Křivoklát 5. narozeniny a opět se těšil velké přízni publika, ať už z řad stálých fanoušků, tak nově příchozích. O divácké úspěšnosti svědčila skutečnost, že téměř polovina ze čtyř desítek uváděných projekcí byla vyprodaná. Těm, kteří na Křivoklát o prázdninách neměli možnost přijet, se teď v Praze a Olomouci naskýtá v rámci festivalových Ozvěn jedinečná příležitost znovu zhlédnout vybrané filmy z letošního programu.

V Olomouci, kde budou pořádány ve spolupráci s Pastiche Filmz, se Ozvěny NFF uskuteční ve středu 8. listopadu. Ve večerním dvojprogramu budou ve Filmovém sále Uměleckého centra Univerzity Palackého promítnuty snímky Lidská bestie (Human Desire, 1954) a Na opuštěném místě (In a Lonely Place, 1950). První jmenovaný reprezentující hlavní tematickou sekci tohoto ročníku – vlaky ve filmu – je režijním počinem Fritze Langa z pozdní fáze jeho hollywoodské kariéry. Ve spolupráci s herci Glennem Fordem a Glorií Grahame, s nimiž realizoval předchozí noir Velký zátah (The Big Heat, 1953), natočil adaptaci slavného naturalistického románu Émila Zoly Člověk bestie, který již před ním ve 30. letech ve Francii zfilmoval Jean Renoir. Druhý film v programu, Na opuštěném místě, z festivalové výběrové retrospektivy Humphreyho Bogarta představí ikonického noirového herce v roli neurvalého scenáristy čelícího podezření z vraždy. Jako jeho herecká partnerka se opět objeví Gloria Grahame, tehdejší manželka režiséra filmu Nicholase Raye

O den později, ve čtvrtek 9. listopadu, budou zahájeny Ozvěny NFF v Praze. Po dva večery je bude hostit Kino Lucerna. Kromě výše uvedených titulů se diváci v hlavním městě mohou těšit i na zdařilou československou detektivku Hra bez pravidel (1967), v níž režisér Jindřich Polák uvedl na plátno detektiva-antihrdinu v podobě, v jaké jej známe z klasických hard-boiled příběhů – solitéra, pro své dávné pochybení vyloučeného z řad policejního sboru, který neúnavně pátrá po stopách léta nevyjasněného zločinu. Čtvrtým snímkem z pražského programu bude další bogartovský film, Konflikt (Conflict, 1945), v hercově filmografii atypické a neprávem zapadlé dílo. Bogartem ztvárněný inženýr Mason, jenž chladnokrevně zabije svou ženu, se vymyká jeho typickému obrazu marlowovského hrdiny, jenž stojí na správné straně zákona a v každé situaci zachovává chladnou hlavu.


Ozvěny NFF 2017 v Olomouci: 8. 11. 2017
Filmový sál, Umělecké centrum UP, Univerzitní 225/3, 779 00 Olomouc
19:00 Lidská bestie
21:00 Na opuštěném místě
Ozvěny probíhají ve spolupráci s Pastiche Filmz.
Cena jedné vstupenky bez slev 80 Kč. Online rezervace vstupenek bude možná na webu http://www.pastichefilmz.org

Ozvěny NFF 2017 v Praze: 9.–10. 11. 2017
malý sál Kina Lucerna, Vodičkova 704/36, 110 00 Praha
9. 11. 19:00  Hra bez pravidel / 20:45  Lidská bestie 
10. 11. 18:30  Konflikt 20:15  Na opuštěném místě
Cena jedné vstupenky bez slev 120 Kč. Vstupenky je možné zakoupit od 10. 10. přímo v pokladně Kina Lucerna nebo na http://www.kinolucerna.cz/.
Po předložení vstupenek na každou z projekcí Ozvěn NFF 2017 v Praze (před projekcí filmu
Na opuštěném místě) získá jejich majitel DVD s filmem Hra bez pravidel, poprvé vydané na letošním 5. ročníku NFF.

Pro další informace sledujte web a sociální sítě NFF:

7. září 2017

The Racket (1951)

The Racket
USA, 1951, 88 min.

Inscenace divadelní hry Bartletta Cormacka The Racket byla poprvé uvedena na Broadwayi v listopadu roku 1927, přičemž hlavní role gangstera a policejního komisaře McQuigga ztvárnili Edward G. Robinson a John Cromwell, oba v té době teprve čekající na filmovou slávu. Němá filmová adaptace v produkci Howarda Hughese a v režii Lewise Milestonea se do kin dostala přesně o dvanáct měsíců později a následně se umístila mezi trojicí nejoslavovanějších snímků roku poctěných historicky vůbec první nominací na Oscara v hlavní kategorii (zvítězilo letecké drama Williama Wellmana Wings). 

Na samém počátku 50. let se producent Howard Hughes - v té době mající rozhodující podíl ve společnosti RKO - rozhodl pro natočení aktualizovaného remaku. Zajímavé je, že režií byl pověřen jeden ze strůjců úspěchu původní divadelní inscenace, John Cromwell, který se po pozitivních ohlasech na svou divadelní práci stal jedním z nejspolehlivějších hollywoodských režisérů 30. a 40. let (dlouholetá spolupráce s Davidem O. Selznickem nebo noirově ladené filmy Dead Reckoning a Caged). 

Již titulková sekvence udává náladu snímku, který se z velké části odehrává v noci.

Zatímco Cormackova divadelní hra, její broadwayská inscenace i první filmová adaptace reagovaly na aktivity chicagského podsvětí kontrolovaného Alem Caponem a na tamní, zcela bezprecedentní propojení zločinu a veřejných institucí, nová verze měla využít zvýšeného zájmu o podobnou problematiku v důsledku senátního vyšetřování organizovaného zločinu vedeného Estesem Kefauverem. V obou případech tedy filmy měly těžit ze zájmu o aktuální dění a svým způsobem se i zapojit do širší diskuze o rostoucí kriminalizaci, která v druhé polovině 20. a v první polovině 50. let ohrožovala plynulý chod veřejného života. 

Cromwellův a Hughesův snímek se v době svého vzniku zařadil mezi tituly, které se bez patosu a zbytečné sentimentality pokoušely dotknout závažných celospolečenských problémů - podobně jako Detektivní příběh (Detective Story, 1951) Williama Wylera nebo "novinářský noir" Richarda Brookse Deadline U.S.A. (1952). Výsledek však trpí určitou nevyrovnaností, která potenciální účinek podlamuje. Expozice působí zmatečně a v syžetu zabírá nezvykle rozsáhlý prostor. Protože v příběhu figuruje velké množství postav, je nutné představit je postupně v rychlém sledu, což tvůrcům nelze vyčítat. Za chybu ovšem považuji, že komisař McQuigg v podání Roberta Mitchuma - dle většiny kritérií protagonista příběhu - se na scénu dostává až v 18. minutě filmu. Do té doby tak divák postrádá nějaký "opěrný bod", jenž by mu mohl pomoci vypořádat se s množstvím poskytovaných informací, které se k němu dostávají zejména prostřednictvím dialogů. Velký počet postav rovněž rozmělňuje potenciální intenzitu některých konfliktů a ani závěrečné minuty v tomto smyslu nevyužívají možnosti dovést vyprávění k dramaticky uspokojivému finále. The Racket tak funguje lépe jako exposé mafiánských a korupčních praktik v americké společnosti než jako gangsterské drama o individualizovaných postavách, které vstupují do vzájemných konfliktů. Spíše než propracovanými charaktery jsou jednotlivé postavy prostředky k ilustraci určitých idejí či možných postojů k problematice organizovaného zločinu.

Jak tento snímek dokazuje, některé scény se natáčely v Culver City.

Pohled na obsazení filmu znalému divákovi jasně napovídá, kdo ve filmu ztvárňuje jakou roli. Mitchum (v jednoznačně kladnější poloze, než v jaké jej obvykle vídáme) hraje neústupného policistu McQuigga, který se stane nepohodlnou překážkou pro zločinecký syndikát; Robert Ryan zosobnil jednoho z McQuiggových úhlavních nepřátel, jenž má zcela zřejmé násilnické až psychopatické sklony; a Lizabeth Scott dostala v roli barové zpěvačky příležitost uplatnit svůj chraplavý hlas a nevšední šarm (ale bohužel už nic víc, protože její role neposkytuje velký prostor pro prezentaci hereckých dovedností). I ve vedlejších rolích lze identifikovat známé tváře, například Raye Collinse, Virginii Huston nebo Williama Talmana, jehož detektiv Bob Johnson místy ohrožuje McQuiggovu funkci hlavního hybatele vyprávění a objektu divácké identifikace.

Film ve své době narazil na odpor ze strany Správy Produkčního kodexu kvůli svému nelichotivému zobrazení veřejných institucí včetně soudů a státních zastupitelství. Snímek ukazuje těsné propojení organizovaného zločinu s téměř všemi vrstvami života, což z něj činí (i v rámci noirového cyklu) velmi temné dílo. Veřejná podpora ze strany senátora Kefauvera nakonec snímku pomohla k tomu, aby - po provedení těch nejnutnějších úprav (např. eliminace prostituce) - získal schvalovací pečeť a mohl vstoupit do distribuce. 

Plakáty k filmu zdůrazňovaly spojení se senátním vyšetřováním amerického organizovaného zločinu.

Na filmu se podílela řada věhlasných tvůrců. Jedním ze spoluscenáristů byl spisovatel W. R. Burnett, autor desítek románů a filmových scénářů z kriminálního prostředí (např. Malý Caesar nebo Asfaltová džungle). Na scénáři ovšem měl podle několika zdrojů (např. katalog American Film Institute) participovat i Samuel Fuller. Přestože režisérský kredit byl připsán Johnu Cromwellovi, několik scén v konečné verzi režírovali i Nicholas Ray, producent Edmund Grainger, střihač Sherman Todd a podle všeho i Tay Garnett a Mel Ferrer. K tomuto nahromadění jmen a tvůrčích vkladů (bez přístupu k archivní dokumentaci jen těžko kvantifikovatelných) došlo v důsledku snahy Howarda Hughese provést v rámci přetáček a dotáček takové úpravy, které šéf RKO považoval za nezbytné pro úspěch filmu. Ten se nakonec dostavil jen částečně: film se nestal velký hitem (např. jako ve stejné době premiérovaný Detektivní příběh), ale podle všeho ani neprodělal. Zato filmová kritika jej vnímala jako derivativní produkt, který gangsterce nepřinesl nic nového. Například Bosley Crowther v recenzi pro New York Times napsal, že "jediný důvod, proč této modernizované verzi starého známého příběhu věnovat pozornost, je nadčasovost jeho ústředního tématu a očekávaný souboj jeho hvězd."

Režie: John Cromwell, Nicholas Ray
Produkce: Edmund Grainger (RKO Radio Pictures)
Scénář: William Wister Haines, W. R. Burnett, Samuel Fuller
Kamera: George E. Diskant
Hudba: C. Bakaleinikoff
Výprava: Jack Okey, Albert S. D'Agostino
Střih: Sherman Todd
V hlavních rolích: Robert Mitchum, Robert Ryan, Lizabeth Scott, William Talman, Ray Collins a další

Distribuce: RKO Radio Pictures
Premiéra: 25. října 1951

Odkazy

26. srpna 2017

Hra bez pravidel

Hra bez pravidel
Československo, 1967, 88 min.

Hra bez pravidel režiséra Jindřicha Poláka rozhodně není rutinní kriminálkou, kterých v Československu 60. let vznikalo několik do roka. Jde o mistrně odvyprávěnou hard-boiled detektivku kříženou s lupičským filmem, která skýtá nečekaná divácká potěšení. 

Snímek je uvozen téměř dokumentárními záběry Václavského náměstí, kde za bílého dne dojde k loupeži zlata a klenotů. Skupina pachatelů tvořená dvěma lupiči, řidičem a mužem "zevnitř", zaměstnancem klenotnictví, se však snaží navzájem přechytračit a ve výsledku dva z nich akci nepřežijí, třetí je zatčen a čtvrtého okolnosti přinutí k uschování lupu, aniž by z něj mohl mít nějaký užitek. Po čtyřech letech dochází ke konfrontaci bývalých kumpánů, Litery (Jiří Adamíra) a Buriana (Zdeněk Kryzánek), ke které se připlete i bývalý detektiv VB, dnes taxikář Málek (Svatopluk Matyáš). Muži se pokouší jednou provždy vyřídit účty z minulosti a současně se zmocnit kořisti v hodnotě mnoha tisíc korun. 

Hra bez pravidel nese některé znaky lupičského (heist) filmu, ale na rozdíl od žánrových prototypů (např. Asfaltové džungle nebo Rvačky mezi muži) je přípravě a průběhu loupeže věnován jen malý prostor (ve skutečnosti se o přípravě vůbec nic nedozvíme) a místo toho se vyprávění soustředí na její důsledky, které jsou - zde již v souladu s žánrovými postupy - pro všechny zúčastněné tragické. Snímek čerpá i z hard-boiled detektivky americké drsné školy, a to především v charakterizaci Málka, jenž se i po propuštění ze služby věnuje případu, kvůli kterému před lety přišel o místo. Bohužel tato postava trpí poněkud mdlým hereckým výkonem Svatopluka Matyáše, který rozhodně nedisponuje charismatem takového Humphreyho Bogarta nebo alespoň Dicka Powella.

Film velice efektivním způsobem manipuluje s rozsahem poskytovaných informací, což má za následek, že divák je neustále konfrontován s překvapivým vývojem událostí. Narace často dočasně zamlčuje důležitá fakta, případně neposkytuje dostatek vodítek k domyšlení všech souvislostí, což pomáhá udržovat zájem a napětí. Režisér Polák a střihač Josef Dobřichovský se zasloužili o to, že příběh je vyprávěn ve velmi rychlém tempu, s častými posuny v čase a prostoru, které jsou realizovány pouze s pomocí ostrého střihu. 

Svět, který je nám ve Hře bez pravidel představen, je velmi bezútěšný a plný tísně. Už název prozrazuje, že jednání postav není řízeno žádnými morálními principy či ohledy na férovost; naopak je tvořeno sérií podrazů, jejichž smyslem je odstranit "konkurenci" a získat kořist pro sebe. Zároveň ale neznáme hlubší motivace k jejich činům: nevíme, zda je k loupeži a následným zradám přiměla finanční nouze nebo špatné poměry v rodině... jedním ze závěrů tak může být, že jejich konání řídí ryzí hamižnost, nenasytnost. (Ostatně zlato a klenoty nejsou po loupeži nijak zpeněženy a pouze leží tam, kam je Litera ukryl.) Postavy z toho důvodu vzbuzují jen minimum soucitu či lítosti, což však rozhodně není míněno jako výtka.

Až na zmíněného Matyáše se herci v ústředních rolích - jmenovitě Adamíra, Kryzánek a Menšík - prezentují nadstandardními výkony. Zejména minimalistický projev Zdeňka Kryzánka (který mi v několika scénách připomněl Jacka Nicholsona) si zaslouží vyzdvihnout. 

Svatopluk Matyáš

Zdeněk Kryzánek

Jiří Adamíra

Nekompromisní Hra bez pravidel je v rámci filmografie Jindřicha Poláka neprávem opomíjeným dílem. Nejde o snímek, který by už svou žánrovou příslušností vzbuzoval zájem, tak jako sci-fi Ikarie XB1 (1963) nebo Nebeští jezdci (1968), svými kvalitami ale rozhodně za těmito známějšími tituly nijak nezaostává. 

Film byl odpromítán na 5. ročníku Noir Film Festivalu a právě s přispěním naší přehlídky se nyní dostává i do DVD distribuce jako součást edice Klenoty českého filmu společnosti Bohemia Motion Pictures. V distribuci by se disk měl objevit v průběhu října. 

Režie: Jindřich Polák
Produkce: Rudolf Hájek (Filmové studio Barrandov, tvůrčí skupina Šebor - Bor)
Scénář: Jindřich Polák, Václav Šašek a Luděk Staněk
Kamera: Rudolf Milič
Architekt: Karel Černý
Hudba: Viliam Bukový
Střih: Josef Dobřichovský
V hlavních rolích: Jiří Adamíra, Zdeněk Kryzánek, Svatopluk Matyáš, Vladimír Menšík a další

Distribuce: Ústřední půjčovna filmů
Premiéra: 14. dubna 1967

Odkazy
CSFD
IMDb

15. srpna 2017

Na DVD vychází vynikající československá detektivka Hra bez pravidel

Stálicí filmových detektivek byl v Československu 60. let režisér Petr Schulhoff a jeho hrdinové major Kalaš v podání Rudolfa Hrušínského a nadporučík Varga Radoslava Brzobohatého, věčně na stopách tajemného vraha. Vedle série Schulhoffových snímků (v minulosti Noir Film Festival uváděl Vrah skrývá tvář /1966/ a Po stopách krve /1969/) v tomto období vyniká brilantní Hra bez pravidel (1967), jež naopak nabízí obraz detektiva-antihrdiny tak, jak jej známe z klasických hard-boiled příběhů. Příběh detektiva, kterého policejní sbor vyloučil ze svých řad a on nyní pátrá na vlastní pěst po léta nevyjasněném zločinu, baví strhující zápletkou a silným hereckým obsazením, jež je vysloveně mužskou záležitostí, neboť ženy zde nesou funkci pouhých okrasných obětí.

Film žánrově vynalézavého Jindřicha Poláka bude v sobotu 19. 8. uveden na Noir Film Festivalu po padesáti letech po jeho premiéře v kinech. Den poté proběhne v rámci zakončení NFF na Křivoklátu křest DVD filmu Hra bez pravidel, jehož vydání ve spolupráci s Bohemia Motion Pictures Noir Film Festival inicioval. Kmotrou bude herečka Hana Maciuchová, dlouholetá životní partnerka Jiřího Adamíry, který ve filmu ztvárnil jednu z hlavních rolí. Snímek bude na místě k prodeji za speciální festivalovou cenu 99 Kč.



Zasoutěžte si s festivalem o 3×1 vstupenku na sobotní projekci (16:45 v sále Lizabeth Scott) a o DVD s filmem k tomu! Stačí, když na e-mail jana@noirfilmfestival.cz pošlete do pátku 18. 8. do 12:00 správnou odpověď na následující otázku:
Ve kterém televizním filmu jste mohli na předchozím ročníku NFF vidět Jiřího Adamíru, jenž ve Hře bez pravidel sehrál výraznou zápornou roli?

Festivalová znělka 5. ročníku Noir Film Festivalu

19. června 2017

NFF 2017: Bogart, Hitchcock, vlakové jízdy, exotika z Mexika a seriálové maratony z HBO

POZVÁNKA na 5. ročník Noir Film Festivalu (17. - 20. 8. 2017, hrad Křivoklát) 


Cynismus Humphreyho Bogarta, šarm Roberta Mitchuma, křehkost Lizabeth Scott, rafinovanost Alfreda Hitchcocka, temné příběhy z Mexika, napínavé filmové jízdy noirovými vlaky a standard v podobě československé stopy a seriálových maratonů z dílny HBO – to je programový balíček filmové radosti a slasti, který už za dva měsíce dostane každý, kdo se vydá na hrad Křivoklát, jež do svých komnat bude znovu po roce lákat milovníky filmu noir.

Program intenzívní čtyřdenní akce (17. 20. 8. 2017) bude opět čítat na čtyři desítky projekcí situovaných v několika hradních sálech a na jeho nádvoří. Přehlídka, jejíž dramaturgie se neomezuje pouze na jádro filmu noir, tedy jeho klasickou etapu v americké kinematografii 40. a 50. let 20. století, zase o něco více přiblíží jeho evoluci napříč žánry a geografickým prostorem.

Vedle tísnivého prostředí vlaků, které spojuje čtveřici filmů z hlavní festivalové sekce VLAKY VE FILMU NOIR, bude jedním ze specifických míst, které festival divákům představí, exotické MEXIKO. Tzv. zlatou éru mexické kinematografie 40. a 50. let budou reprezentovat dva snímky od tamního mistra melodramatu Roberta Gavaldóna Ta druhá (La Otra, 1946) s Dolores del Rio v hlavní dvojroli povahově odlišných sester a Klečící bohyně (La diosa arrodillada, 1947) s femme fatale ztělesněnou kráskou Mariou Felix. Třetí film v této sekci, který pod názvem Dobrodružka (Aventurera, 1950) natočil Alberto Gout, sází na půvab Ninón Sevilly v roli padlé dívky z velkoměsta, jíž osud donutí uchýlit se k prostituci.

Duch Mexika bude z plátna sálat i v případě filmů v sekci NOIR NA JIH OD EL PASA, která představí do Mexika situované hollywoodské snímky téže doby. Neboť právě Mexiko bylo častým cílem hrdinů prchajících před zákonem či neblahým osudem, což je případ protagonisty v podání Roberta Mitchuma v Cestě bez návratu (Where Danger Lives, 1950), ale zároveň i líhní skrývaného zločinu jako u dokumentárně stylizovaného Incidentu v pohraničí (Border Incident, 1949). Specifické univerzum Mexika jako metafory životní ztracenosti a chaosu noirového světa příznačně vystihuje snímek Osedlej růžového koně (Ride the Pink Horse, 1947) režírujícího herce Roberta Montgomeryho.

"Narodil jsem se, když mě políbila, zemřel jsem, když mě opustila, žil jsem pár týdnu, co mě milovala." 
Jeden z nejikoničtějších výroků, který padl z úst noirových protagonistů, patří Dixonu Steelovi, neurvalému scenáristovi, jemuž nepropůjčil tvář nikdo jiný než Humphrey Bogart, hláškující noirový cynik první třídy. Vedle filmu Nicholase Raye Na opuštěném místě (In a Lonely Place, 1950), ve kterém výše uvedený citát zazněl a v němž Bogart ztvárnil jednu ze svých nejlepších rolí, budou v programu uvedeny další tři tituly z různých etap jeho herecké kariéry. Začátky hercovy hvězdné dráhy bude reprezentovat Vysoko v horách (High Sierra, 1941), v němž ztvárnil zločince na útěku, zatímco pozdější Konflikt (Conflict, 1945) jej ukáže v roli zákeřného, vraždícího manžela. Po boku své životní partnerky Lauren Bacall se představí na hurikánem zmítané Floridě v Key Largo (1948).

Filmy noir jsou o temnotě, tísni a napětí. A pokud se o někom říká, že byl filmovým mistrem napětí, tak je to Alfred Hitchcock. Jeho filmy mají natolik osobitou tvář, že stojí samy za sebe a těžko je nějak kategorizovat. Proto trojici jím režírovaných titulů – Ani stín podezření (Shadow of a Doubt, 1943) s psychopatickým strýčkem Charliem v podání Josepha Cottona, špionážní drama Pochybná žena (Notorious, 1946), ve kterém se Ingrid Bergman potkala s Cary Grantem, a Nepravý muž (The Wrong Man, 1956) s Henry Fondou coby nespravedlivě obviným mužem – uvádíme v sekci s názvem ALFRED HITCHCOCK – na pomezí noiru.


Téma viny a morálky zkoumá i Svědomí (1948) Jiřího Krejčíka, které bude společně s trojicí filmů z 60. let reprezentovat ČESKOSLOVENSKÝ NOIR. Naděje (1963) autorské dvojice Karel Kachyňa – Jan Procházka představí archetypální noirové outsidery (prostitutku a alkoholika) ztvárněné Hanou Hegerovou a Rudolfem Hrušínským, jenž je hvězdou i dalšího uváděného československo-britského dramatu Třicet jedna ve stínu (1965) od Jiřího Weisse. Typického noirového odpadlíka – bývalého detektiva, který se vrací ke stále nedořešenému případu – má i pro své žánrové kvality oceňovaná Hra bez pravidel (1967) režiséra Jindřicha Poláka.


Každoroční maratony minisérií z dílny HBO letos spojují dvě mrtvé, chladnokrevně zavražděné dívky. Příběh první, newyorské ženské oběti, respektive příběh jejího údajného vraha, rozkrývá americká noirová krimisérie Jedna noc (The Night Of, 2016) od tvůrců Stevena Zailliana a Richarda Price. Druhá ženská oběť se zrodila v hlavě Štěpána Hulíka, podle jehož scénáře česká HBO realizovala minisérii Pustina (2016), u níž režijně figurují Alice Nellis a Ivan Zachariáš. Kdo chce případy obou hrdinek sledovat jedním projekčním dechem, nechť si vyhradí páteční a sobotní večery a noci.

Zpestřením jubilejního 5. ročníku bude večerní páteční projekce filmu Dáma ve vlaku (Lady on a Train, 1945) na jedinečném místě – ve stylové nádražní restauraci Zastávka, jíž v Nižboru nedaleko Křivoklátu vede herec Tomáš Hanák, který Noir Film Festival v uplynulých letech svou účastí podpořil opakovaně. Loni jako divák, letos už i jako oficiální host přijede na Noir Film Festival režisér Jan Hřebejk, který se společně s Hynkem Bočanem ujme funkce jednoho z patronů festivalu. Obdobně se na hrad vrátí Daniela Kolářová, tentokrát jako hlavní hrdinka detektivní tragikomedie Israele Horovitze Drahá Mathilda, kterou v režii Otakara Koseka nastudovalo Divadlo u Valšů. V Královském sále situované divadelní představení bude součástí pátečního doprovodného programu.

Rezervace festivalových pasů a jednotlivých vstupenek na filmy i doprovodný program budou možné na adrese vstupenky@noirfilmfestival.cz od 27. 6. 2017, kdy bude zveřejněn kompletní program festivalu. Všechny informace najdete na webu www.noirfilmfestival.cz.

Pro další informace sledujte i sociální sítě NFF:
facebook.com/NoirFilmFestival
twitter.com/NoirFilmFest

23. dubna 2017

La otra (1946)

La otra
Mexiko, 1946, 98 min.

Rok 1946 evidentně přál temným filmům o dvojčatech: v červenci měl v USA premiéru Uloupený život (A Stolen Life) s Bette Davis, v říjnu společnost Universal uvedla do kin Temné zrcadlo (The Dark Mirror) s Olivií De Havilland a jen o několik týdnů později byl veřejnosti představen mexický snímek La otra (tedy Ta druhá), v němž hlavní dvojroli ztvárnila Dolores Del Rio. Přestože si jsou všechny tři snímky námětově velmi podobné, nelze žádný ze štábů vinit z plagiátorství, neboť přípravné práce a samotné natáčení probíhaly takřka paralelně.

La otra vykazuje poučenost americkým filmem spíše v obecné rovině, kdy evidentně čerpá z těsné kulturní výměny, jež byla pro vztah obou národních kinematografií v polovině 40. let typická. Symbolicky je tato symbióza zastoupena v osobnosti herečky Dolores Del Rio, která v průběhu předchozí dekády působila v Hollywoodu, kde si zahrála například v Cestě do strachu (Journey Into Fear, 1943) Normana Fostera a Orsona Wellese

Ve filmu oceňovaného režiséra Roberta Gavaldóna (mj. nominace na Oscara či Zlatou palmu) ztvárnila odcizená dvojčata Magdalenu a Maríu. Zatímco vždy elegantní Magdalena je po smrti bohatého manžela zajištěná a do konce života nemusí hnout ani prstem, María je plachá, nevýrazná a na živobytí se musí pořádně nadřít. Kdo ale čeká šablonovitý film o souboji zlého a hodného dvojčete, ten se šeredně plete. María poháněná existenční nouzí a závistí svou sestru chladnokrevně zavraždí a začne se za ni vydávat. Příběh poskytuje jedinečnou příležitost Dolores Del Rio předvést několik různě odstíněných poloh, které tato mexická star zvládá s mimořádnou bravurou. Navíc po celých sto minut téměř nezmizí z plátna (respektive obrazovky), takže nebudu přehánět, když její výkon označím za jednu z největších atrakcí snímku.

Dolores Del Rio - María, nebo Magdalena? 

Autorem scénáře, který vychází z námětu amerického scenáristy Riana Jamese, byl politicky angažovaný spisovatel José Revueltas, pro kterého se jednalo o počátek velmi plodné spolupráce s režisérem Robertem Gavaldónem. Jejich první společné dílo rozhodně není zcela dokonalé - první polovina se zdá přesvědčivější a soudržnější -, obsahuje ale dostatečné množství překvapivých zvratů, které zabraňují tomu, aby divák upadl do letargie. 

Vizuálně je snímek velmi vynalézavý, což je pravděpodobně zásluha zejména kameramana Alexe Phillipse (rovněž pozdější Aventurera), střihače Charlese L. Kimballa a výtvarníka Gunthera Gersza. Zajímavě řešená je například scéna vraždy, do které je vložen krátký prostřih na "dekapitaci" piñaty ve tvaru člověka.


Řada záběrů se pokouší navozovat vnitřní stavy Maríe, která po odstranění své sestry musí převzít její identitu - vidíme ji čelit davu na společenské akci nebo procházet velkým opuštěným sídlem, které se stalo jejím novým domovem. Gerszo pro film nechal vybudovat okázalé interiéry, kterým dominuje velké schodiště, jaké známe z řady moderních paláců. Exteriéry pak byly natáčeny v ulicích Mexico City. 

Film pečlivě buduje gotickou, místy snad až hororovou atmosféru plnou děsu a paranoie (María si nemůže být ničím jistá - každou chvíli hrozí, že její zločin bude odhalen). Vedle mizanscény, low-key svícení a subjektivní kamery k tomuto dojmu přispívá i zlověstná hudba, charakteristická smyčcovým "sténáním". 

Scénář později odkoupila společnost Warner Bros., která jej v roce 1964 zfilmovala pod názvem Dead Ringer. Shodou okolností připadla hlavní role Bette Davis, která měla se ztvárněním dvojčat již své zkušenosti...

Režie: Roberto Gavaldón
Produkce: Mauricio de la Serna, Jack Wagner (Producciones Mercurio)
Scénář: Roberto Gavaldón, José Revueltas
Kamera: Alex Phillips
Výprava: Gunther Gerszo
Hudba: Raúl Lavista
Střih: Charles L. Kimball
V hlavních rolích: Dolores Del Rio, Agustín Irusta, Victor Junco, José Baviera a další

Premiéra: 20. listopadu 1946

Odkazy
CSFD
IMDb
Allmovie

2. dubna 2017

Síla zla (1948)

Force of Evil
USA, 1948, 78 min.

V pozoruhodném období mezi první a druhou vlnou výslechů pracovníků filmového průmyslu ze strany Výboru pro neamerickou činnost (HUAC) natočil Abraham Polonsky snímek Síla zla, který bývá vnímán jako testament levicově smýšlejících filmařů. Brzy po jeho dokončení byl Polonsky uvržen na černou listinu a k další režii se dostal až po dlouhých 21 letech. Jak uvádějí autoři publikace 100 Film Noirs, "dnes Síla zla představuje  (...)  nesporně zásadní dílo amerického umění 20. století, ve své estetické komplexnosti, politickém zaujetí a humanistické vizi srovnatelné s tvorbou Arthura Millera nebo Orsona Wellese." (1)


Polonského snímek – natočený jako adaptace románu Iry Wolferta, který se osobně podílel na scénáři – je čímkoliv jen ne rutinním filmem noir. Režisér kombinuje ikonografické a stylové atributy gangsterky a noirového cyklu s politickou výpovědí a místy až básnickým zaujetím jazykem. Výsledek tak představuje unikátní uměleckou vizi, která se v mnohém vymyká klasickému noirovému tvaru. 

Skrze příběh dvou odcizených bratrů, Joea a Lea Morseových (nezapomenutelní John Garfield a Thomas Gomez), kteří jsou oba nějakým způsobem namočeni do ilegální loterie, Polonsky komentuje a kritizuje mafiánské praktiky a korupci, jež podle něj charakterizují moderní kapitalismus. Systém je ovládán hrstkou mocných a zámožných mužů, kteří v lačné touze po zisku neváhají ničit životy všech, kdo jim stojí v cestě. Joe a Leo se sice oba pohybují za hranou zákona, přesto je mezi nimi zásadní rozdíl: zatímco mladší Joe se zaprodal systému a živí se jako právník bezpáteřního mafiána Tuckera (Roy Roberts), Leo se jako nezávislý bookmaker snaží témuž systému vzdorovat. Jejich konfrontace dostává ve filmu až archetypální rozměr, když je explicitně připodobněna k příběhu Kaina a Ábela. 

John Garfield a Thomas Gomez jako novodobé verze Kaina a Ábela.

Film je vzhledem ke svému tématu příhodně zasazen do prostředí newyorského Wall Streetu. Záběry na budovu New York Stock Exchange s kostelem Nejsvětější Trojice (Trinity Church) v pozadí vytvářejí kontrast, který se symbolicky váže k morálnímu konfliktu Garfieldova Joea Morse. Závěrečná sekvence byla nasnímána v okolí mostu George Washingtona, kde tatáž postava ve voice-overu pronáší mrazivá slova, která přesto obsahují náznak naděje:
I found my brother's body at the bottom there, where they had thrown it away on the rocks... by the river... like an old dirty rag nobody wants. He was dead - and I felt I had killed him. I turned back to give myself up to Hall; because if a man's life can be lived so long and come out this way - like rubbish - then something was horrible and had to be ended one way or another... and I decided to help.

Autentické newyorské lokace v Síle zla.

Polonsky pracuje s autentickými exteriéry podobně jako s dalšími složkami celkové struktury filmu: střídmě, ale účelně. Ve výsledku Síla zla - se stopáží pouhých 80 minut - představuje jeden z myšlenkově i stylově nejkomplexnějších amerických snímků 40. let. Věčná škoda, že Polonsky – po scénáři k Tělem a duší (Body and Soul, 1947) a režii Síly zla evidentně na vrcholu tvůrčích sil – už nikdy nedostal příležitost natočit další podobně silný a nesmlouvavý film. 

Zájemcům můžu vřele doporučit rozsáhlou esej od Christine Noll Brinckmann nazvanou The Politics of Force of Evil: An Analysis of Abraham Polonsky's Preblacklist Film (dostupná např. v antologii American Film History: Selected Readings, Origins to 1960 od Wiley-Blackwell). 

(1) PHILIPS, Alastair, Force of Evil, in: PHILIPS, Alastair a HILLIER, Jim. 100 Film Noirs. Basingstoke: Palgrave McMillan, 2009, s. 97.

Režie: Abraham Polonsky
Produkce: Bob Roberts (Roberts Productions)
Scénář: Abraham Polonsky a Ira Wolfert (podle Wolfertova románu Tucker's People)
Kamera: George Barnes
Hudba: David Raksin
Výprava: Richard Day
Střih: Art Seid
V hlavních rolích: John Garfield, Thomas Gomez, Beatrice Pearson, Howland Chamberlain, Roy Roberts a další

Distribuce: MGM
Premiéra: 26. prosince 1948

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

20. března 2017

City That Never Sleeps (1953)

City That Never Sleeps
USA, 1953, 91 min.

V profilu filmu City That Never Sleeps na CSFD jsou v tuto chvíli dva komentáře a v obou se objevuje slovo "nevyvážený". Tentýž výraz, respektive jeho anglický ekvivalent, uvádí i autor krátké recenze na Allmovie a nakonec i já musím uznat, že se jedná asi o nejpříhodnější přívlastek pro tento nepříliš známý a odbornou literaturou jen zřídka reflektovaný snímek. Scénář Steva Fishera (mj. Lady in the Lake nebo Dead Reckoning) obsahuje pozoruhodné prvky a motivy, se kterými se v jiných noirech nesetkáte, ale kombinuje je způsobem, který je nepřesvědčivý a v horším případě až úsměvný. 


Hned úvodní sekvence vzbudí zájem, neboť záběry nočního Chicaga jsou podbarveny voice-overem, který - jak se záhy ukáže - patří městu samotnému: 
I am the city. Above and part of America. Melting pot of every race, creed, color and religion in humanity. From my famous stockyards to my towering factories, from my tenement district to swank Lakeshore Drive. I am the voice, the heartbeat of this giant, sprawling, sordid and beautiful, poor and magnificent citadel of civilization. And this is the story. Just one night in this great city.
Příběh se zaměřuje na několik chicagských obyvatel, jejichž životy jsou osudově propleteny, nebo se k tomu během následujících několika hodin schyluje. Postupně (ne nutně v následujícím pořadí) jsou nám představeni mladý policejní důstojník Johnny Kelly (Gig Young); jeho nerozhodná milenka Sally alias Angel Face (Mala Powers); její bývalý přítel Gregg (Wally Cassell), který se živí jako "mechanický muž" ve výloze nočního klubu, kde oba pracují; zámožný právník Penrod Biddel (Edward Arnold), jehož manželka jej podvádí s nebezpečným kriminálníkem (a bývalým kouzelníkem!) Hayesem Stewartem (William Talman); Johnnyho věrná a trpělivá manželka Kathy (Paula Raymond); Johnnyho otec Johnny senior (Otto Hulett), rovněž policista, který se ve sboru pyšní neposkvrněným mravním štítem; a tajemný seržant Joe - Johnnyho nový parťák, jehož herecký představitel Chill Wills rovněž propůjčil hlas městu Chicagu.

mechanický muž Gregg

Film se snaží žonglovat s několika narativními liniemi zároveň, čímž předznamenává mnohem pozdější trend síťových narativů. Bohužel, výsledek není narativně kdovíjak sofistikovaný a zároveň zvolená forma neumožňuje psychologicky prokreslit nejzajímavější charaktery (Johnny, Gregg). Filmu neprospívá ani to, že kombinuje několik stylových a žánrových poloh. Zpočátku se zdá, že se bude jednat o procedurální krimi, ale na rozdíl od většiny takto koncipovaných noirů je zde výrazně akcentovaná melodramaticko-romantická linie (milostný čtyřúhelník Johnny - Kathy - Sally - Gregg). A konečně snímek nefunguje ani jako portrét města. Přestože se natáčel přímo v Chicagu, obsahuje jen málo sekvencí, které by věrně zachycovaly jeho podobu a "ducha". 

Přes veškeré výtky si dovolím tvrdit, že nechybělo mnoho, aby se ze City That Never Sleeps stal oblíbený snímek noirových fajnšmekrů nebo alespoň sběratelů obskurit. Hovořící město, mechanický muž ve výloze (je to člověk, nebo není?), kriminálník s kouzelnickou minulostí, Johnnyho parťák, který možná vůbec neexistoval... v rukou schopnějších tvůrců mohlo být zaděláno na kult. Možná to je důvod, proč se film objevuje v TOP 25 Eddieho Mullera.


Režie: John H. Auer
Produkce: John H. Auer (Republic Pictures)
Scénář: Steve Fisher
Kamera: John L. Russell Jr.
Hudba: R. Dale Butts
Výprava: James Sullivan
Střih: Fred Allen
V hlavních rolích: Gig Young, Mala Powers, William Talman, Edward Arnold, Chill Wills a další

Distribuce: Republic Pictures
Premiéra: 8. srpna 1953

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie