Původní stránky o filmu noir kompletně v češtině

22. září 2016

Plunder Road (1957)

Plunder Road
USA, 1957, 72 min.

Nízkorozpočtový film Plunder Road z konce 50. let zdařilým způsobem mísí konvence lupičského a útěkového filmu. V jeho první části sledujeme úspěšnou snahu pětičlenné skupiny mužů vyloupit vlak naložený zlatem. Při příjezdu na místo činu jsou záběry mužů nezvykle doplněny jejich vnitřním hlasem znějícím z voiceoveru: tvůrci nám tak nakrátko umožňují konfrontaci s jejich pocity nejistoty a nervozity, které by jinak zůstaly skryté pod "tvrďáckou" maskou, a zároveň tímto způsobem nahrazují tradiční expozici, která ve snímku jinak absentuje. Samotná loupež probíhá téměř beze slov (podobně jako v Dassinově Rvačce mezi muži) a zejména díky kameře zkušeného Ernesta Hallera (mj. Mildred Pierce, Humoreska Rebel bez příčiny) dosahuje celá úvodní pasáž značné působivosti.

"Why doesn't this stinking rain stop?" 
Voiceover v úvodní sekvenci divákům zprostředkovává myšlenky postav.
Více než dvě třetiny 72minutové stopáže jsou věnovány útěku z místa přepadení a snaze převézt ukradené zlato do bezpečí. I zde tvůrci postupovali poměrně neortodoxně, neboť muži se hned zkraje rozdělí do tří nákladních aut, a film tak prezentuje jejich počínání skrze tři alternující dějové linie, které jsou jen postupně redukovány nejdříve na dvě a pak na jedinou. Každý z lupičů má nějakou osobní historii, která jej motivovala k účasti na přepadení, a my tak můžeme jejich situaci alespoň částečně pochopit. Výjimku tvoří šéf bandy Eddie (Gene Raymond), strůjce celého loupežného plánu, který zůstává tajemný a těžko čitelný jak pro ostatní postavy, tak pro diváka. 

Konfrontace s policisty zločincům na útěku příliš klidu nedodá...
Pod filmem je jako režisér podepsán zcela neznámý Hubert Cornfield. Biografie databáze IMDb v jeho profilu uvádí: "V Turecku narozený hollywoodský režisér nerozsáhlého díla, syn Alberta Cornfielda, producenta Twentieth Century-Fox a majitele kina. Navštěvoval University of Pennsylvania, o film se začal zajímat během dospívání v Paříži, kde se také seznámil s režiséry francouzské nové vlny Jeanem-Lucem Godardem, Francoisem Truffautem a Jeanem-Pierrem Melvillem. Cornfieldovy americké filmy z 50. a 60. let se setkaly s rozporuplným kritickým přijetím." Zdá se, že Cornfieldova tvorba si říká o detailnější prozkoumání. 

Film spoluprodukoval Leon Chooluck, jenž se v předchozích sedmi letech podílel přinejmenším na osmi amerických filmech Huga Haase, a to buď jako vedoucí produkce, nebo asistent režie. Z hereckého obsazení zaujme především Elisha Cook Jr., známý z vedlejších rolí v Maltézském sokolovi (The Maltese Falcon, 1941), Phantom Lady (1944) nebo v Hlubokém spánku (The Big Sleep, 1946). 

Plunder Road je překvapivě efektivní béčkový film, který bez zbytečných odboček vypráví vzrušující příběh jedné loupeže. Před třemi lety jej na blu-rayi vydala společnost Olive Films, na americkém Amazonu je disk k dostání za 14 dolarů. 

Blu-ray edice společnosti Olive Films.

Režie: Hubert Cornfield
Produkce: Leon Chooluck, Laurence Stewart (Regal Films)
Scénář: Steven Ritch, Jack Charney
Kamera: Ernest Haller
Hudba: Irving Gertz
Výprava: Robert Gill
Střih: Warren Adams, Jerry S. Young
V hlavních rolích: Gene Raymond, Jeanne Cooper, Wayne Morris, Elisha Cook Jr., Stafford Repp a další

Distribuce: Twentieth Century-Fox
Premiéra: 5. prosince 1957

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

7. září 2016

Moonrise (1948)

Moonrise
USA, 1948, 87 min.

Moonrise zpracovává časté téma amerických kriminálních filmů, a sice předurčenost jedince k páchání zla. Hlavním hrdinou snímku je mladý muž Danny Hawkins (Dane Clark) žijící pod tíhou minulosti v podobě psychologického traumatu: když byl ještě malé dítě, dopustil se jeho otec vraždy, za kterou byl následně popraven. Danny musí snášet šikanu okolí a zároveň se vyrovnávat s vlastními úvahami nad možnými dědičnými predispozicemi ke kriminálnímu jednání. Dannyho nejčernější myšlenky se potvrdí, když dosáhne rané dospělosti a jednoho večera v afektu (ale zároveň v sebeobraně) zabije člověka. Následuje nevyhnutelný útěk před policií, v rámci nějž se však naskytne i naděje na vykoupení. 


Další snímek z žebříčku 25 nejlepších filmů noir podle Eddieho Mullera (uzavírá v něm první desítku) má zajímavou pre-produkční historii, neboť o látku projevila zájem celá řada tvůrců, než se nakonec dostala k producentovi Charlesi Feldmanovi, který její realizací pověřil zasloužilého režiséra Franka Borzageho. Ještě v listopadu 1946 však například Garson Kanin námět zvažoval jako ideální hereckou příležitost pro Johna Garfielda a jen o několik měsíců později se v tisku objevila zpráva, že film natočí William Wellman a hlavní roli ztvární James Stewart. Vedle Garfielda a Stewarta byli jako kandidáti pro ústřední roli zmiňováni i Burt Lancaster nebo Alan Ladd.

Volba Borzageho do pozice režiséra byla klíčová pro určení poetiky celého díla. Moonrise obsahuje mnoho ozvuků jeho dřívější tvorby, včetně jeho vrcholných melodramat z konce 20. let (mj. V sedmém nebi či Anděl ulice). Film se svým důrazem na motiv vykoupení a nádechem sentimentality vymyká z většiny dobové noirové produkce a jeho jinakost je dále podpořena i stylem. 

V době, kdy již noirovému cyklu dominovala kvazidokumentární estetika založená na natáčení v městských exteriérech a realistickém svícení, přichází Borzage s přesně opačnými postupy. Celý film byl nasnímán v ateliérech společnosti Republic Pictures a dominuje mu vyhrocená romantizující stylizace založená na přiznaně artificiálních dekoracích, reprezentujících jižanský venkov, a výrazném low-key svícení. V podstatě celý film se odehrává v noci a ve velmi stísněných prostorech, bez ohledu na to, zda jde o interiérové či exteriérové scény. Hlavního hrdinu pronásledují opresivní stíny a ze všech stran jej něco, nebo někdo, utiskuje. Styl tímto způsobem ilustruje Dannyho pocity a stavy mysli. Jinými slovy, snímek neodráží žádnou důvěrně známou verzi reality, nýbrž hrdinovu rozpolcenou, ztrápenou duši. 

Několik snímků z úvodní sekvence.
Nejvíce sebeuvědoměle si styl filmu počíná v úvodních sekvencích, které zachycují popravu Dannyho otce a útržky z Dannyho dětství a dospívání. Ovšem i zbytek filmu se vyznačuje vyhrocenou stylizací, která musela v době premiéry v roce 1948 působit na jednu stranu odvážně, na stranu druhou však i archaicky, neboť tímto způsobem se již podobné látky netočily. Dnes - s odstupem mnoha desítek let - se Moonrise jeví jako pravděpodobně poslední vrchol Borzageho kariéry. V druhé polovině 40. let však byl film vnímán spíše jako anachronismus a kritika ani diváci jej nepřijali. Borzageho kariéra se z tohoto úderu již nevzpamatovala: k režii se tvůrce dostal až po dlouhých sedmi letech a do své smrti v roce 1962 stihl dokončit pouze tři televizní pořady a dva filmy určené do kin. 

Až v samém závěru tvůrci od vyhrocené stylizace upouštějí a zdánlivě nekonečnou noc střídá prosluněný den.

Moonrise je ve veřejném vlastnictví a lze jej zhlédnout například na YouTube.

Režie: Frank Borzage
Produkce: Charles F. Haas (Charles K. Feldman Group Productions)
Scénář: Charles F. Haas, podle románu Theodora Strausse
Kamera: John L. Russell
Hudba: William Lava
Výprava: Lionel Banks
Střih: Harry Keller
V hlavních rolích: Dane Clark, Gail Russell, Ethel Barrymore, Allyn Joslyn, Rex Ingram a další

Distribuce: Republic Pictures
Premiéra: 1. října 1948

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie
článek na Senses of Cinema

2. září 2016

Černé filmy na modrých discích

Pouhý měsíc poté, co v USA vyšly blu-ray disky s restaurovanými verzemi filmů Woman on the Run a Too Late for Tears, jsme se dočkali i tady v Evropě. Oba filmy v červnu vydala společnost Arrow Films. Součástí každého stylového balení je i DVD a brožurka s esejí a technickými specifikacemi. Těšit se můžeme i z ceny - zatímco v USA se disky prodávají až za 40 dolarů, evropské vydání na britském Amazonu přijde na pouhých 12 liber (Woman on the Run Too Late for Tears). Informace o bonusové výbavě hledejte na stránkách Arrow Films tady a tady.


Stejná společnost začne v září prodávat blu-ray disky s filmy The Glass Key a The Blue Dahlia, v nichž zazářila dvojice Alan Ladd a Veronica Lake. A aby toho nebylo málo, British Film Institute v říjnu vydá blu-ray s nedoceněným pozdním noirem Odds Against Tomorrow. Tak abychom snad začali šetřit na Vánoce...


29. srpna 2016

Tomorrow Is Another Day (1951)

Tomorrow Is Another Day
USA, 1951, 91 min.

Výběr pětadvaceti nejlepších filmů noir podle letošního hosta Noir Film Festivalu Eddieho Mullera (respektive pětadvaceti noirů, které podle něj nejlépe obstály ve zkoušce času) v sobě ukrývá několik překvapivých titulů. Jedním z nich je málo známý snímek společnosti Warner Bros. Tomorrow Is Another Day režírovaný Felixem E. Feistem (např. The Devil Thumbs a Ride nebo The Man Who Cheated Himself). Muller na svých stránkách uvádí, že "pokud by se Warneři rozhodli pro tragické finále (...), stalo by se toto drsné road movie klasikou". Důvody, proč se Tomorrow Is Another Day nehonosí kultovním statusem jako například Gun Crazy, jsou patrně mnohem komplexnější a nesouvisejí pouze se smířlivým závěrem, který studio upřednostnilo. (1) Pravdou ovšem je, že film rozhodně má divákovi co nabídnout a jeho relativní obskurnost je nezasloužená. 


Film se skládá ze dvou nestejně dlouhých částí. V té první sledujeme, jak se Bill Clark (Steve Cochran), třicetiletý muž právě propuštěný z vězení, pokouší zařadit zpět do každodenního života. Celý proces adaptace je pro něj znesnadněn tím, že do vazby nastoupil teprve jako třináctiletý a nyní jej venku čeká úplně jiný svět. Seznámení s dancehallovou tanečnicí Cay (Ruth Roman) se má pro něj stát dalším krokem k nalezení životní stability, ve skutečnosti jej však přiblíží návratu do kriminálu. V dívčině bytě je totiž smrtelně postřelen policista a milenecká dvojice se musí dát na útěk. Právě tento druhý segment, tvořící asi hodinu stopáže, pomáhá snímek zařadit do populárního cyklu o milencích na útěku, jejž proslavily tituly Gun Crazy (1949) a Žijí v noci (They Live by Night, 1948) a z nějž později čerpaly filmy Nového Hollywoodu Bonnie a Clyde (Bonnie and Clyde, 1967) nebo Zapadákov (Badlands, 1973).

Tvůrcům se v prvních dvaceti minutách daří velmi dobře vystihnout Billův zmatek ze světa, který se během jeho pobytu ve vězení změnil k nepoznání. Současně se v této pasáži začíná rýsovat motiv, který se posléze stane stěžejním, a sice nemožnost nechat minulost plavat a začít s novým štítem. Příjemným překvapením pro mě v této souvislosti byl herecký výkon Stevea Cochrana, který byl na přelomu 40. a 50. let smluvním hercem Warner Bros. a objevil se mimo jiné v Bílém žáru (White Heat, 1949) nebo ve Storm Warning (1951). Jak dokazují i uvedené příklady, ve většině snímků z této doby byl obsazován do rolí záporáků, zejména gangsterů, ale zde vyplouvá na povrch jeho citlivější poloha a můžeme se tak jen dohadovat, kudy by se jeho kariéra ubírala, kdyby studio na tuto kartu vsadilo už od začátku vzájemné spolupráce.

Steve Cochran jako odcizený hrdina filmu Bill Clark.

Na filmu se v roli kameramana podílel Robert Burks, jenž ve stejné době navázal profesní partnerství s Alfredem Hitchcockem, které vydrželo po dobu následujících třinácti let. Jejich Cizinci ve vlaku (Strangers on a Train, 1951) byli uvedeni do kin jen o pár měsíců dříve než Tomorrow Is Another Day a Burks byl za ně poprvé v kariéře nominován na Oscara. TIAD sice nedává Burksovo mistrovství tolik na odiv, přesto je to právě kamera, která na diváka sugestivně přenáší hrdinovy pocity beznaděje a zmaru. 

(1) Podle údajů Amerického filmového institutu se závěr filmu přetáčel na základě negativních reakcí testovacího publika.

Režie: Felix E. Feist
Produkce: Henry Blanke (Warner Bros.)
Scénář: Art Cohn a Guy Endore
Kamera: Robert Burks
Hudba: Daniele Amfitheatrof
Výprava: Charles H. Clarke
Střih: Alan Crosland Jr.
V hlavních rolích: Steve Cochran, Ruth Roman, Lurene Tuttle, Ray Teal, Morris Ankrum a další

Distribuce: Warner Bros.
Premiéra: 22. září 1951

Odkazy
IMDB
Allmovie
CSFD

26. srpna 2016

Aventurera (1950)

Aventurera
Mexiko, 1950, 103 min.

Mexický snímek Aventurera (v překladu dobrodružka) z roku 1950 je nejznámějším zástupcem produkce označované termínem cabaretera. Jde o snímky, jež se odehrávají alespoň částečně v prostředí kabaretů, nočních klubů a bordelů a vyprávějí příběhy padlých žen, které se více či méně dobrovolně staly prostitutkami, tanečnicemi nebo zpěvačkami. Tvůrci v těchto populárních produkcích kombinují prvky melodramatu s kriminální zápletkou a expresivní stylizací a nadto ještě vyprávění ozvláštňují tancem a zpěvem, většinou v podobě muzikálových výstupů motivovaných prostředím nočního klubu.

Zápletka Aventurery se v souladu s žánrovým označením zaměřuje na mladou dívku Elenu (Ninón Sevilla), která po odhalení matčiny nevěry a následné otcově sebevraždě opouští svou rodinu a dosavadní pohodlnou existenci a odchází do velkého města Juarezu. Tam se stane nedobrovolnou zaměstnankyní bordelu/nočního klubu vedeného nesmlouvavou Rosaurou (Andrea Palma). Aniž by to plánovala, brzy se Eleně naskytne příležitost pomstít se své kruté zaměstnavatelce, když se zasnoubí s jejím synem, který o matčině byznysu nemá tušení. Příběh padlé ženy se tak láme v příběh o pomstě...

Hlavní roli Eleny ztvárnila Ninón Sevilla, herečka původem z Kuby.

V centru zájmu se ocitají dvě silné ženské postavy - Elena, která se z křehké dívky postupně mění v cílevědomou ženu, a Rosaura, vedoucí dvojí život ve dvou různých městech. Naopak muži jsou převážně slaboši, zbabělci nebo jedinci slepě/tajně zamilovaní do žen. Tak či onak jsou to právě ženské postavy, které po většinu času posouvají děj dopředu a uzurpují si divákovu pozornost, včetně jeho sympatií a antipatií. 

Jedna z mnoha konfrontací Eleny a Rosaury.

Většina filmu se odehrává v prostředí nočních klubů frekventovaných mexickou smetánkou. Mizanscéna a kostýmy se v souladu s tím vyznačují honosností, opulentností a glamourem. Aventurera je jedním z mnoha mexických filmů poukazujících na vyspělost zdejší kameramanské školy - i když zde je situace o něco komplikovanější. Film nasnímal Alex Phillips, kameraman původem z Kanady, který se však na úsvitu zvukové éry přesunul do Mexika a už tam zůstal natrvalo. Celkem se v Mexiku podílel na více než dvou stovkách titulů, včetně několika filmů natočených ve spolupráci s Luisem Buñuelem (např. Robinson Crusoe). Phillipsova kamera v řadě scén následuje expresivní styl filmu noir, když využívá low-key svícení nebo světlo rozptýlené v mlze (závěrečná scéna). 

Snímek ze závěrečné scény filmu.

Aventurera, pro žánr cabaretery typicky, spoléhá na mnoho konvencí spojených s melodramatem. Jedná se především o náhlé dějové zvraty; princip náhody, který řídí osudy postav; nebo vypjaté emotivní scény, v nichž postavy dávají průchod svým citům - lásce, ale ještě častěji nenávisti, hněvu či pohrdání. Tomu odpovídá i vypjaté herectví vyznačující se expresivními výrazy a gesty. Muzikálová čísla, pro cabareteru rovněž nepostradatelná, si na rozdíl od většiny amerických filmů noir zasazených do prostředí nočních klubů nárokují samostatnou pozornost, když mnohdy na několik minut zcela zastavují tok vyprávění. Tím výsledek v některých ohledech připomíná bollywoodskou produkci (např. film C.I.D., o němž jsme psali dříve).

Svou přepjatostí může být Aventurera pro mnohé diváky navyklé na americkou a evropskou produkci otravná, snad až neúnosná, pokud však přistoupíte na její pravidla, může vás čekat velmi nevšední zážitek. Snímek je u nás prakticky neznámý, o čemž svědčí mj. skutečnost, že v tuto chvíli není zastoupen ani v Česko-Slovenské filmové databázi (přestože režisér Alberto Gout své heslo má). Zahraniční literatura jej ovšem často zmiňuje jako příklad mezinárodního šíření noirové sensibility po druhé světové válce, a i z toho důvodu si zaslouží pozornost. 


Režie: Alberto Gout
Produkce: Guillermo Calderón, Pedro A. Calderón (Cinematográfica Calderón S.A.)
Scénář: Álvaro Custodio, Carlos Sampelayo , Alberto Gout
Kamera: Alex Phillips
Hudba: Antonio Díaz Conde
Výprava: Manuel Fontanals
Střih: Alfredo Rosas Priego
V hlavních rolích: Ninón Sevilla, Tito Junco, Andrea Palma, Rubén Rojo, Miguel Inclán a další

Premiéra: 18. října 1950

Odkazy
IMDB
Allmovie
krátký článek na stránkách Bright Lights Film Journal

několik stran Aventureře věnovali autoři publikace Film Noir: Hard-Boiled Modernity and the Cultures of Globalization (Jennifer Fay a Justus Nieland, London and New York, 2010, s. 73–78)

12. srpna 2016

Noir Film Festival 2016

Již příští čtvrtek 18. 8. startuje na hradě Křivoklát 4. ročník Noir Film Festivalu, na kterém jsme se opět podíleli jako dramaturgové.

Festival letos nabídne noir freudovský, westernový, sanfranciský, německý a československý, filmy podle Jamese Ellroye a vzpomínku na Otto Premingera, dále dvě pocty (stoletým jubilantům Olivii de Havilland a Kirkovi Douglasovi), tři zvláštní uvedení (mj. němý snímek z roku 1912 Královna Alžběta s doprovodem živé hudby) a v neposlední řadě speciální projekce HBO včetně maratonu oceňované české krimi série Mamon (2015) v režii Vladimíra Michálka.

Kompletní program a anotace všech snímků jsou dostupné zde.

Váženým hostem bude americký historik a guru filmu noir Eddie Muller, prezident Film Noir Foundation, neziskové veřejné příspěvkové organizace, která byla založena jako vzdělávací platforma co se kulturní, historické a umělecké hodnoty filmu noir jakožto původního amerického filmového hnutí týče. Posláním FNF je hledat a uchovávat filmy, u nichž hrozí, že budou ztracené nebo nenapravitelně poškozené, a postarat se o to, aby jejich vysoce kvalitní kopie zůstaly v oběhu k promítání v kinech pro příští generace. Středem pozornosti veřejné kampaně nadace je výroční NOIR CITY festival pořádaný v San Francisku.

Rozhovor s dramaturgyní Janou Bébarovou k přečtení zde.

25. srpna 2015

Der Film Noir

Pokud jste se zúčastnili právě skončeného třetího ročníku Noir Film Festivalu na hradě Křivoklát, možná jste se také dali do řeči se sympatickým noirovým nadšencem z Německa Matthiasem Merkelbachem. Ten již od roku 2010 provozuje webové stránky Der Film Noir a za tu dobu se mu na nich podařilo nashromáždit mnoho desítek filmových recenzí, zpráv a glos ze světa filmu noir. Upozorňuji zejména na jeho přehledně organizovaný katalog, který kromě filmografických údajů a výstižných anotací obsahuje údaje o dostupnosti daného filmu na DVD či Blu-rayi. Praktickým doplňkem je i "noirový obchod", v němž jsou posbírány všechny artikly z německého Amazonu - především knihy a DVD -, které by mohly fanoušky filmu noir zajímat. Matthias na svém webu odvádí skutečně výbornou práci, však si také vysloužil slova uznání od samotného Eddieho Mullera z Film Noir Foundation. Jestliže zvládáte číst německy, určitě jeho stránkám věnujte pozornost. A třeba mu i napište nebo zanechte komentář - na Křivoklátu jsem se přesvědčil, že o filmu noir diskutuje velmi rád a jeho znalosti jsou obdivuhodné. 

13. srpna 2015

Až se vrátíš... (1947)

Až se vrátíš...
Československo, 1947, 81 min.

Kdo by to byl řekl, že jeden z "nejnoirovějších" československých filmů vůbec natočil Václav Krška, který se jinak do širšího povědomí zapsal šrámkovskými adaptacemi Měsíc nad řekou (1953) a Stříbrný vítr (1954) nebo životopisnými snímky o Bedřichu Smetanovi, Mikoláši Alšovi a Aloisi Jiráskovi. Krška ovšem měl i výrazně expresionistické polohy, což vedle psychologického dramatu Až se vrátíš... dokládá film jako Zde jsou lvi (1958) nebo netypický portrét houslového virtuosa Josefa Slavíka Housle a sen (1947).


Kaleidoskopické vyprávění snímku Až se vrátíš... se zaměřuje na obyvatele zanedbaného činžovního domu, který se má brzy bourat. Ačkoliv žádnou postavu nemůžeme prohlásit za skutečně dominantní, nejvíce prostoru se dostává staré paní Šachové (Otýlie Beníšková), která již rok čeká na to, až se její syn Vladimír (Václav Voska) vrátí z kriminálu. Tam jej dostala krádež peněz, které se dopustil kvůli krásné, ale vypočítavé tanečnici s uměleckým jménem Bobi-Lala (Ljuba Hermanová v roli typické femme fatale). Svodům této krásky podléhá i další nájemník pavlačového domu, hodinář Ruda Krejník (Jaromír Spal), který svým neuváženým jednáním ohrožuje své manželství s milující, ale nevzrušivou Marií (Jiřina Stránská). 

Téměř celý film se odehrává ve zchátralém pavlačovém domě na městské periferii. Prostředí působí nevábně a klaustrofobicky, což se následně promítá i v životech zdejších obyvatel. Zejména postava pokladního Drábka (Ota Motyčka) domu opakovaně spílá, označuje jej za "všivou díru" a obviňuje, že právě kvůli němu má jeho žena podlomené zdraví a všichni ostatní zkažené životy. Naději na únik pro všechny obyvatele představuje kabela s neznámým obsahem, kterou při sobě neustále nosí samotářská Šachová. Každý na ní má políčeno s představou, že se v ní skrývá celé jmění. Profesor Štěpán (Rudolf Walter) by s jeho pomocí chtěl realizovat výpravu do Amazonie, Drábek by nahradil 10 000 korun, které ztratil při výkonu povolání, hodinář Krejník by odjel s krásnou tanečnicí někam do ciziny... V závěru se však ukáže, že taška obsahuje jen několik předmětů sentimentální hodnoty a pár bankovek, které by na takové smělé plány rozhodně nestačily. Životy všech se i nadále ponesou ve znamení všedních strastí a nenaplněných snů.

Paralely ke klasickému filmu noir jsou podle mého názoru nepřehlédnutelné: femme fatale v podobě barové tanečnice a zpěvačky, která přivádí muže okolo na cestu zločinu; nemluvný hrdina, který uteče z nucených prací pro vězně a jako štvaná zvěř se skrývá v temných zákoutích; neutěšené prostředí periferie velkého města, které determinuje činy jeho obyvatel; fantazírování o lepším životě, které se však nikdy nepřemění v realitu... I stylově tvůrci využívají postupy typické pro film noir - v řadě scén se nápadně pracuje se stíny, které vytvářejí znepokojivé obrazce na tvářích postav, mnoho scén se odehrává v noci, poměrně časté jsou asymetrické obrazové kompozice či snímání přes předměty umístěné v předním obrazovém plánu. V závěrečných scénách znepokojivou atmosféru pomáhá zintenzivňovat blikající neonové světlo, které střídavě osvětluje části interiérů. Nevím, zda měl Krška diváckou zkušenost s alespoň některými americkými filmy noir, které se do našich kin mohly po válce dostat, nicméně podobnost s jejich poetikou je místy až zarážející. 





Několik screenshotů ukazujících využití blikajícího světla
z neonového nápisu (zobrazen na snímku uprostřed).

Film bohužel dosud nevyšel na DVD, takže jediná možnost ho vidět je při repríze v televizi. 

Režie: Václav Krška
Scénář: Václav Krška, Václav Řezác, podle námětu Evy Řezáčové
Kamera: Josef Střecha
Hudba: Eman Fiala
Střih: Jan Kohout
Výprava: Karel Škvor
V hlavních rolích: Otýlie Beníšková, Václav Voska, Jaromír Spal, Jiřina Stránská, Libuše Zemková a další

Premiéra: 23. ledna 1948

Odkazy
FDb
CSFD
IMDb

16. června 2015

Blues in the Night (1941)

Blues in the Night
USA, 1941, 88 min.

V nedávno vydané knize Music in the Shadows se její autorka Sheri Chinen Biesen, profesorka filmu z Rowan University v americkém státě New Jersey, zabývá nečekanými průniky mezi muzikálem a filmem noir. Jedním z nejlepších příkladů takových žánrových hybridů je snímek společnosti Warner Bros. Blues in the Night uvedený do kin v druhé polovině roku 1941, tedy přibližně ve stejné době jako například Maltézský sokol (The Maltese Falcon).


Snímek Anatola Litvaka (např. Out of the Fog nebo The Long Night) v sobě spojuje vlivy německého expresionismu, s nímž režisér přišel do styku v průběhu 20. let, a americké gangsterky a zákulisních muzikálů, kterými byli Warneři proslulí jen o pár let dříve. Film funkčně kombinuje syžet o jazzové kapele, která prahne po úspěchu, s kriminální zápletkou a vyhroceným vizuálním stylem, na hony vzdáleným tradičním nablýskaným muzikálům. Filmaři používají kontrastní svícení, nečekané úhly kamery, odrazy v zrcadlech nebo deštěm smáčených chodnících, rychlou montáž atp., tedy postupy, které ve stejné době pomáhaly formulovat noirový styl.

Blues in the Night tak jako jeden z prvních filmů dekonstruuje muzikálové konvence, když celý žánr zbavuje jeho lesku, podrývá jeho neproblematický pohled na romantickou lásku, poukazuje na destruktivní sílu slávy a uvádí na scénu znepokojivá témata a motivy, jakými jsou šílenství, smrt dítěte, sebevražda a vražda. Následující snímky ze 40. let včetně mnoha filmů noir z Blues in the Night výrazně čerpají, když rovněž zločin, sex a dusnou atmosféru nejistoty spojují s jazzovou hudbou a prostředím bluesových klubů a zakouřených barů.

Mezi nejpozoruhodnější scény ve filmu patří ta odehrávající se ve vězeňské cele. Hlavní hrdinové, kteří byli zatčeni za vyprovokování rvačky, se stávají svědky působivého momentu, kdy jejich černošští spoluvězni začnou procítěně zpívat bluesovou melodii (obrázky níže). Právě v té chvíli se (bílí) hudebníci v čele s Jiggerem (Richard Whorf) rozhodují, že budou hrát ryzí hudbu, která se stanem "hlasem reality". Jazz je jimi vnímán jako umělecká forma sloužící k vyjádření niterných pocitů a tepu života. 





Na Blues in the Night se podílela celá řada zajímavých osobností: vedle režiséra Litvaka se jednalo o producenta Hala Wallise, scenáristu Roberta Rossena, kameramana Ernesta Hallera, pozdějšího režiséra Eliu Kazana, který poskytl námět v podobě divadelní hry a sám se ve filmu objevil jako herec ve výrazné roli, či Dona Siegela, který je autorem inovativních montážních sekvencí. 

Blues in the Night bylo již v době své premiéry vnímáno jako velmi atypický muzikál. Bohužel kvůli absenci velkých hvězd a smolnému načasování premiéry – v New Yorku byl film uveden jen pár dní po útoku na Pearl Harbor – se nedočkal takové pozornosti, kterou by si zasluhoval. Dnes nám však nic nebrání, abychom jeho kvality náležitě (d)ocenili. 

Režie: Anatole Litvak
Produkce: Hal B. Wallis, Henry Blanke (Warner Bros.)
Scénář: Robert Rossen, podle hry Edwina Gilberta a Elii Kazana
Kamera: Ernest Haller
Hudba: Heinz Roemheld
Střih: Owen Marks
Výprava: Max Parker
V hlavních rolích: Priscilla Lane, Betty Field, Richard Whorf, Lloyd Nolan, Jack Carson, Elia Kazan a další

Distribuce: Warner Bros.
Premiéra: 15. listopadu 1941, 11. prosince 1941 (New York)

Odkazy