Původní stránky o filmu noir kompletně v češtině

12. března 2018

Noir Film Festival will screen Nordic and prison noirs and pay tribute to director Hynek Bočan


The admirers of rough Scandinavian detective films will be pleased by the news that the 6th year of Noir FilmFestival, once again held at the royal Křivoklát Castle, will bring several dark stories from the production of Northern Europe countries in its program. The festival, now in preparation, will open its gates to the fans of the „black cinema” in the second half of August, namely from Thursday 23th to Sunday 26th August.


 Nordic noir films and gloomy prison dramas

Festival visitors can look forward to real gems: programmers Jana Bébarová and Milan Hain added films to the NORDIC NOIR section that are unknown to the Czech viewers. In these 1940s and 50s productions from Denmark, Norway, Sweden and Finland, the viewers can see remarkable parallels with the contemporary Hollywood noirs and discover more or less apparent influences of the iconic films of the American cinema.

The next program section of the 6th year is concentrated on PRISON NOIR. The section will introduce one of the films of the distinctive film noir director Jules Dassin, whose legacy the film festival had commemorated in the past, namely by Night and the City (1950) and Rififi (1955). This year it will be his earlier film Brute Force (1947), which had been a significant landmark in the director’s career, because it was his first cooperation with an influential producer Mark Hellinger and his new acting discovery Burt Lancaster. Dassin’s prison drama excels with a stark social commentary and it can be viewed as a rough allegory of the Nazi regime through the character of a sadistic warden Munsey (played by the great Hume Cronyn).


A thrilling drama shot in the real prison locations will be offered in Riot Cell Block 11 (1954), for which director Don Siegel had engaged several unprofessional actors. These two masculine titles will have their counterpart in the dark female noir film Caged (1950), in which Eleanor Parker excels in one of her lifetime roles awarded at the Venice Film Festival. She plays a convict – victim, who is going through a fundamental change of character in the unrelenting environment of a jail. Similar emotional urgency is to be seen in the drama I Want to Live! (1958), in which Susan Hayward had played her Oscar role.

A tribute to the noir film stars

The acting icons of Classic Hollywood, which will be paid a tribute to this year by naming the festival’s main projection halls after them, will be actress and director Ida Lupino (1918–1995), who would have been 100 years old this year, and actor Robert Ryan (1909–1973). While you can remember Ida Lupino from Raoul Walsh’s They Drive by Night (1940) and High Sierra (1941), in which she had appeared alongside Humphrey Bogart, Robert Ryan is connected to a type of rude men with decided, xenophobic opinions and violent behavior.


Hynek Bočan celebrating his jubilee

Within the Czech “mark” the festival will commemorate the work of Hynek Bočan, who is going to celebrate his 80th birthday in April. The director, one of the patrons of the festival, visited Křivoklát in 2015 and 2017, as he was introducing a screening of a Czechoslovak-British film Třicet jedna ve stínu (Ninety Degrees in the Shade, 1965), on which he had worked as an assistant director to Jiří Weiss. He had significantly contributed to the Golden 60s of the Czechoslovak cinema with works like Nikdo se nebude smát (Nobody Will Laugh, 1965), a black comedy based on Milan Kundera’s novel, a film adaptation of Vladimír Páral’s novel Soukromá vichřice (Private Torment, 1967) or two films from 1968 that had been banned by the Communist party, Čest a sláva (Honour and Glory), a historical drama from the Thirty Years’ War, and Pasťák (The Borstal), situated in a Prague youth detention center. You can experience the rawness and rough claustrophobic atmosphere, which is close to the prison noir films introduced on the festival, at a special screening.

Křivoklát Castle Noir

This year the festival visitors are going to enjoy the screenings in five historical halls (for example in the Gothic Royal Hall and in the private chamber of Wenceslaus IV) and in Castle’s Upper Courtyard, where the main evening screenings take place. By popular demand, we negotiated the extension of these stylish screenings to another place – the northeastern walls.

For more information and news look at:

15. ledna 2018

Samuraj – 50 rokov vplyvnej cool kriminálky

Le Samouraï
1967, FR, 105 min.

„Neexistuje väčšia samota než samota samuraja, snáď iba tiger v džungli je osamelejší... Možno...“ (Bušidó)

Na jeseň minulého roka uplynulo päť dekád od premiéry zásadnej neo-noirovej kriminálky veľkého amerikanofila Jeana-Pierrea Melvillea. Ako jeho opus magnum ovplyvnil žáner a prečo si vyslúžil legendárnu nálepku „biblia hnutia cool“?


TEXT OBSAHUJE SPOJLERY

Jef Costello je nájomný zabijak. Profesionál, ktorý „nikdy neprehráva... nikdy.“ Na otázku „Kto je?“ odpovedá: „Nepamätám si.“ A na dotaz „Prečo?“ zasa profesionálne: „Zaplatili mi.“ Mĺkvy Jef s chladným, no prenikavým pohľadom je vlk samotár, prísne verný svojmu modus operandi a rituálom, ktoré definujú jeho kódex: je vždy elegantne oblečený (oblek, kravata, baloniak); svoj klobúk si vždy starostlivo nasadí a skladá z hlavy či rúk len v prostredí, kde sa cíti bezpečne (zvyčajne len vo svojom byte); decentné hodinky nosí na pravej ruke, spravidla s ciferníkom dole, aby mohol nenápadne sledovať čas; nepije alkohol, a keď si výnimočne objedná whiskey, zaplatí za ňu, ale ani sa jej nedotkne; tesne pred samotným zlikvidovaním svojho cieľa si stále nasadí biele rukavičky.

Samuraj sa nesocializuje, jeho vzťahy s okolím sú rýdzo nutne pracovného charakteru (viď automechanika a kartovú partiu, s ktorými ledva prehodí slovo). Je citovo vyprahnutý, bez priateľov. Jefovou jedinou spriaznenou dušou, ktorá rozumie jeho samote, je snáď len kanárik. Svojim nepokojným správaním ho stále upozorní, ak sa v jeho skromne zariadenom byte deje niečo podozrivé. Klietka s kanárikom je zároveň metaforou uväznenia, predstavujúca existenciálnu paralelu k Jefovi, ktorý je väzňom svojho „povolania“, svojho životného poslania, ktorému prispôsobuje svoj asketický, priam asexuálny spôsob život. Ženy ho nezaujímajú, už dávno ich vymenil za zbraň a peniaze.


Bezprostredne po zavraždení svojho najnovšieho cieľa – majiteľa nočného klubu Martey's, je Jef videný tamojšou černošskou pianistkou. O pár desiatok minút na to je zadržaný a vypočúvaný na polícii s mnohými ďalšími, ktorí zodpovedajú pomerne všeobecnému popisu. Samuraj je však pripravený: má chirurgicky presné alibi, ktoré si dopredu dohodol so svojou milenkou Jane. Ba čo viac, formálne ho identifikuje len jeden zo šiestich svedkov z klubu. Navyše, pianistka ako kľúčový svedok mu krivou výpoveďou záhadne pomôže, čím sa Jef dostáva na slobodu. Prechováva k nemu isté sympatie, alebo ho len chce prenechať napospas nespokojnému, anonymnému objednávateľovi?

Mimochodom, o jeho lojálnej milenke Jane (vo svojom vôbec prvom filme ju hrá Nathalie Delon, toho času Delonova manželka), ktorá mu ochotne poskytne alibi, veľa nevieme. Tušiť však, že majú za sebou istú minulosť, kvôli ktorej k nemu ešte prechováva možno posledné zvyšky citov. Teraz sa však správa ako prostitútka, no stále k Jefovi vzhliada a poskytuje mu podporu. Možno väčšiu, než si zasluhuje. Možno väčšiu, než o akú vôbec stojí. Táto marginalizácia ženských postáv je pre režiséra typická. Ženy v jeho silne mužských svetoch nemajú priestor. (A to je tiež možno dôvod, prečo sú „melvillovky“, ako aj ostatné francúzske noiry, emočne chladnejšie než klasické americké filmy noir.)


Ako komentuje objednávateľ vraždy, po zadržaní sa z neho stáva zranený vlk. Aj keď svoj cieľ odstránil bez zanechania stopy, bol predsalen zadržaný. A i napriek nepriestrelným, dvojitým alibi je v hľadáčiku vytrvalého a prefíkaného inšpektora s nálepkou podozrivého č. 1. Preto sa pre svojho objednávateľa stáva nepohodlným a štvanou zverou. Samuraj v labyrinte parížskeho metra šikovne kľučkuje, aby unikol inak dobre zorganizovanej polícii (Melville je detailista nielen ak ide o štýl postavy, ale aj v prípade policajných procedúr), no jeho osud je už dávno spečatený. Prijíma nový kontrakt a jeho cieľom sa stáva samotná pianistka. Tragický, no štýlový fatalizmus je zavŕšený džentlmenským gestom a záverečnou scénou v džezovom klube, do ktorého ide na istú smrť...

Pre dnes už 82-ročného Alaina Delona ide bezpochyby o jednu zo životných rolí. Jeho prejav je extrémne minimalistický (kamenná tvár, uhrančivý pohľad, minimum replík, úsporné gestá), no maximálne presvedčivý. Veríte mu každý jeden pohľad či úsečnú repliku. Je to koncentrované herectvo založené predovšetkým na hraní očami. Išlo o prvý z troch spoločných filmov, ktoré nakrútili so Jeanom-Pierreom Melvilleom, priekopníkom francúzskej gangsterky a známym milovníkom amerického filmu noir a americkej kultúry ako takej. Ďalšími ich počinmi boli Osudový kruh (1970) a Policajt (1972), režisérov vôbec posledný film.


Melville nakrúcal kriminálky ovplyvnené americkým filmom noir s dôrazom na „cool koncept“ (pred Samurajom najmä Práskač so Jeanom-Paulom Belmondom). Samuraj je poctou filmu noir a jeho kľúčovou inšpiráciou je postava Ravena (Alan Ladd), hitmana na úteku z raného noiru Revolver na prodej (This Gun for Hire, 1942). Delon sa na Ladda nielenže v tvári podobá, ale evokuje ho i úsporným prejavom a typicky noirovým outfitom (klobúk, dvojradový plášť). Navyše, kým Raven mal domáceho miláčika v podobe mačky, Jef zasa spomínaného kanárika. Dlhá otváracia scéna pofajčievania v ponurom byte ako aj akcia na železničnom moste, kde Jef dôjde k zraneniu, je tiež evokáciou klasiky Franka Tuttlea.

Samuraj prenáša klasické noirové témy a motívy (samotu, zradu a pomstu, hitmana na úteku) nie do farebného (to by bolo prisilné tvrdenie), ale do šedého sveta. Farebnou vyprahnutosťou vyznieva ako pomyselný medzistupeň medzi čiernobielym a farebným materiálom. Ulice Paríža neboli snáď nikdy sivšie. Štylizované odfarbenie prostredia symbolizuje Jefovu dušu, interiéry aj exteriéry priam korešpondujú s jeho smutnými, sivo-modrými očami (ktoré sú zasa odrazom jeho chladnej duše). Od Jefovho sparťanského bytu a prostredia policajnej stanice, cez parížske uličky a hotely, až po rekvizity a kostýmy – všetko je prísne ladené do chladných, sivých či béžových odtieňov.


Zo Samuraja sa stal zásadný francúzsky neo-noir, ktorý ovplyvnil zástup žánrových pokračovateľov. Hlavne svojim minimalistickým prístupom k postave titulného antihrdinu a „konceptom cool“ (Jefov módny protokol a rituály). Tento sústredený herecký prejav a jednu dejovú líniu si ako medzi prvými požičal dnes už tiež kultový Řidič (The Driver, 1978) Waltera Hilla. Postava Jefa Costella neskôr ovplyvnila i mnoho zabijakov s vlastným morálnym kódexom: Jeffreyho Chowa z hongkongskej gangsterky The Killer (1989), Jarmuschovho Ghost Doga (1999) a z menšej časti aj Clooneyho hitmana z Američana (2010). S nadsázkou napísané, nebyť Delonovho stoického výkonu, ani mlčanlivý Ryan Gosling v Drive (2011) by nebol taký cool! Melville a Delon proste vytvorili pred 50 rokmi nadčasový prototyp štýlového mĺkveho antihrdinu. Oldschool, ale stále cool!
Michal Šmajda


Réžia: Jean-Pierre Melville
Produkcia: Raymond Borderie, Eugène Lépicier
Scenár: Jean-Pierre Melville, Georges Pellegrin
Kamera: Henri Decaë
Hudba: François de Roubaix
Strih: Monique Bonnot
Výprava: François de Lamothe
Hrajú: Alain Delon, François Périer, Nathalie Delon, Michel Boisrond, Catherine Jourdan, Carlo Nell, Adrien Cayla-Legrand, Robert Favart a ďalší.

Premiéra: 25. 10. 1967

Odkazy
CSFD

7. ledna 2018

Ve Zlíně vzniká severská kriminálka

Zlínští filmaři nelení. V produkci studentů UTB totiž ve městě vzniká Cornelia – hořká, seversky laděná kriminálka. Část nákladů přitom hradí sami budoucí diváci prostřednictvím internetové kampaně.

Film je příběhem mladého poručíka Adama Tománka. Ten vyšetřuje případ podvodného převedení krachující firmy Cornelia na bílého koně. Šťastně ženatý příslušník hospodářské kriminálky pracuje na případu se svým tchánem. Avšak když Tománek pojme podezření, že krásná Monika, se kterou shodou náhod podvedl svou ženu Adélu, má s případem něco společného, pustí se do vyšetřování na vlastní pěst.

Ambiciozní film Cornelia je autorským projektem Radima Svobody. Mladý student pracuje jako scenárista pořadů České televize a podílel se například na natáčení seriálu Rapl. Scénář k připravovanému filmu přitom psal více než rok a půl. Na realizaci spolupracoval se specialisty z Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS).

Ale krom policistů a samotného případu hraje významnou úlohu i současný Zlín. Svobodův tým se chce s městem pomocí filmu rozloučit. Jde totiž o jejich závěrečnou práci na Univerzitě Tomáše Bati.
„Je to náš poslední filmový zářez předtím, než nás sežere šoubyznys,“ píší studenti na serveru Hithit, kde vybírají peníze na realizaci svého vysněného filmu, „takové srdíčko, co po sobě ve Zlíně zanecháme, a zároveň vizitka, kterou se budeme prezentovat na praxi.“

Část rozpočtu už zafinancoval nadační fond FILMTALENT Zlín, avšak produkce filmu si žádá další zdroje na techniku a odměny hercům. „Přispěvatelům se chceme odvděčit. Proto jsme připravili několik odměn, kterými můžeme alespoň symbolicky vyjádřit náš dík,“ říká Anna Jelínková, produkční filmu.

Kampaň na Hithitu poběží téměř do konce ledna. Studentům můžete vyjádřit podporu na adrese www.bit.ly/corneliafilm

4. ledna 2018

iShorts uvedou 11 krátkých filmů noir a výstavu noirových obrazů od Nikolaje Lesyka

Osudové okamžiky zločinu, zhoubné vášně, nihilistických myšlenek, temných vizí a vypravěčské hravosti budou v chystaném pásmu krátkých hraných a animovaných filmů k vidění už příští středu 10. ledna 2018 ve 20:30 v pražském kině Bio Oko, kde bude exkluzivně uvedena i výstava obrazů akademického malíře Nikolaje Lesyka s názvem "Magie noirové noci", jíž zapůjčil její majitel Michal Šmajda (událost zde). Týden následující, konkrétně 16. a 17. ledna pásmo uvedou kina ve Zlíně, Ústí nad Labem, Plzni, Veselí nad Lužnicí, Jablonci nad Nisou a Slavkově u Brna.

Hollywoodský režisér Zack Snyder, který stojí za snímky jako 300: Bitva u Thermopyl, Strážci – Watchmen, Muž z oceli, Batman vs. Superman či Liga spravedlnosti, natočil na svůj iPhone 7 během jednoho loňského víkendu krátký čtyřminutový snímek s názvem Snow Steam Iron, ve kterém nepadne jediné slovo, ale ze kterého noirová atmosféra přímo čiší: zatímco se sněhové vločky pomalu snáší na zkrvavené ulice New Yorku, pára halí noční můru zjevující se v úzkých uličkách...

Snow Steam Iron je mezi jedenácti tituly, které pro iShors do pásma lakonicky nazvaného „Film Noir“ vybrala Jana Bébarová, dramaturgyně Noir Film Festivalu, který si od roku 2013 vybudoval tradici mezi českými letními festivalovými událostmi. „Noir Film Festival má eklektickou dramaturgii, která se snaží poukazovat na různé podoby noiru, ne jen tu klasickou, jak ji známe z americké kinematografie 40. a 50. let minulého století,“ uvádí Bébarová. „A stejně tak eklektický je i výběr iShorts, takže se v něm na řadu dostane mj. postmoderně hravá, barevně přebujelá feministická vize Midnight Walk (2016) australské režisérky Mathilde Nocquet či postapokalyptické queer coming-of-age drama Goodbye Blue Sky (2017) talentovaného Američana Brandona Zucka.“

Goodbye Blue Sky

Midnight Walk
Pro noir příznačné prostředí nočního velkoměsta si diváci vychutnají v americkém krátkém filmu The Pavement (2015) či jihokorejském If I Had a Heart (2013). Na noční cestě „nikudy“ se ocitneme s novomanželským párem v jednom ze dvou uváděných amerických animovaných snímcích, Widow Motel (2012). V tom druhém s názvem The Red Tide (2012) naopak zavítáme do rybářského městečka v Massachusetts. Britský Camelot (2013) diváky zavede na předměstí Londýna, kde prim hrají pomluvy, zatímco rovněž britský kraťas Notes (2010) neopustí stísněné zdi pokoje spisovatele stiženého posedlostí plánováním. Jistou domácí komornost si zachovává i drama An Entanglement (2016) o zvláštním vztahovém trojúhelníku žena-nájemný vrah-manžel.

The Pavement
Do středoškolského prostředí sahá žánrově experimentující snímek Straight Down Low (2013), který byl na portálu shortoftheweek.com označen jako „něco mezi West Side Story a Maltézským sokolem“, a jehož režisér Zach Wechter se přiznal k inspiraci filmem Brick (2005), raným neonoirem Riana Johnsona, ze kterého aktuálně udělala hvězdu režijní práce na posledních Star Wars.

Celková délka projekce 114 minut. Projekce proběhne v originálním znění s českými a anglickými titulky. Program a promítací časy ve všech městech jsou dostupné zde.

Magie noirové noci

Žánr nebo styl? Každopádně nadčasový fenomén. Filmy noir daly světu výjimečnou pochmurnou atmosféru a šťavnatý temný vizuál založený na hře světla a tmy. Typická stínohra a siluety jsou natolik výtvarně vděčné, že nám přišlo zajímavé zachytit atmosféru noirové noci štětcem umělce. Vznikla tak sbírka obrazů (olejomaleb na plátně) na motivy klasického filmu noir 40. a 50. let 20. století. Autorem obrazů je akademický malíř Nikolaj Lesyk, který vystudoval malířství a architekturu na vysoké škole v ukrajinském Lvově. V rámci umělecké tvorby působil postupně v Amsterdamu, Římě, Benátkách, Paříži či Praze. V současnosti je jeho dlouholetým působištěm město Košice. 
Michal Šmajda, majitel sbírky
Michal Šmajda s jedním z obrazů Nikolaje Lesyka, který v roce 2016 daroval Noir Film Festivalu

12. listopadu 2017

Úvaha o jednom názvu

Každý autor nebo autorka chce pro svou knihu najít ten nejlepší název tak, aby byl "sexy" a evokativní, ale zároveň i věcný a výstižný. Název má nalákat čtenáře a zároveň poskytnout základní představu o předmětu a obsahu knihy. Ty nejlepší názvy prostřednictvím několika pečlivě zvolených slov v titulu a podtitulu účelně vystihují podstatu autorova/autorčina záměru a vytvářejí horizont čtenářského očekávání pro celou publikaci. 

K nejzdařilejším názvům knížek o noiru řadím Detours and Lost Highways: A Map of Neo-Noir Fostera Hirsche, Driven to Darkness: Jewish Émigré Directors and the Rise of Film Noir Vincenta Brooka, Voices in the Dark: The Narrative Patterns of Film Noir J. P. Telotteho nebo More Than Night: Film Noir in Its Contexts Jamese Naremorea. Všechny obsahují jak (lehce) poetický hlavní titul, který upoutá pozornost, tak vysvětlující podtitul, který věcně pojmenovává hlavní téma knihy. 

Nedávno se mi do ruky dostala útlá přehledová publikace Marka Boulda Film Noir: From Berlin to Sin City. Nejdříve jsem tomu, jak je pojmenována, nevěnoval přílišnou pozornost, ale po pár dnech jsem si uvědomil, že její název je významově velmi bohatý a otevírá široké pole výkladů. Vedle obligátního sousloví "film noir", které čtenáři přímo a jednoznačně komunikuje hlavní téma knihy, obsahuje název už jen pět dalších slov, z toho dvě jsou předložky a zbývající tři tvoří názvy dvou měst. To by mohlo svádět k dojmu, že se kniha zabývá funkcí města ve filmu noir, ztvárněním urbanistického prostoru nebo noirovou architekturou. Tato témata jsou však v Bouldově publikaci zastoupena pouze okrajově, zda-li vůbec. Navíc, pokud by se Bould rozhodl těmto tématům věnovat, patrně by do názvu zvolil spíše nějaká americká města, neodlučitelně spjatá s noirovým fikčním světem - například Los Angeles, New York nebo San Francisco. Vysvětlení je tudíž nutné hledat jinde.

Jak ukáže zejména druhá kapitola knihy věnovaná "prehistorii" filmu noir, Berlín odkazuje k jednomu z nejdůležitějších inspiračních zdrojů noirového cyklu - výmarské kinematografii let 1919–1933. Bould popisuje rozvinutost německé meziválečné kultury a význam filmového expresionismu a tzv. filmu ulice (Strassenfilm) pro následný zrod amerického filmu noir na počátku 40. let. Vedle toho Berlín fungoval jako působiště desítek tvůrců - režisérů, kameramanů, výtvarníků, herců a hereček - kteří v průběhu 30. let z politických důvodů utekli z Německa a po mnoha osobních peripetiích skončili v Hollywoodu. Předložka "from" v názvu knihy tak neodkazuje pouze k pomyslnému transferu idejí a filmových postupů, ale i k faktickému pohybu tvůrců z německého filmového průmyslu do toho amerického. Je známo, že přínos německy mluvících emigrantů klasickému filmu noir byl nezanedbatelný, jak dosvědčují kariéry Fritze Langa, Roberta Siodmaka, Otty Premingera, Edgara G. Ulmera, Billyho Wildera, Curtise Bernhardta, Freda Zinnemanna nebo Johna Brahma (a to jsem se omezil pouze na tu "nejprominentnější" skupinu filmařů, režiséry). 

Sin City potom pochopitelně označuje název (respektive přezdívku) fiktivního západoamerického města z komiksové série Franka Millera a jejích dvou filmových adaptací, na nichž se podílel Robert Rodriguez. Kontrast Berlína a Sin City vypovídá o schopnosti filmu noir vstřebávat různé vlivy (film, komiks, architektura) a současně kombinovat reálně existující prvky našeho světa s prvky fantastickými. Dále, zatímco Berlín odkazuje k jednomu z historických zdrojů filmu noir, Sin City ukazuje cestu od klasického noiru směrem k neo-noiru, tedy nesourodé skupině filmů, která se sebereflexivně ohlíží za modelovými filmy noir hlavního cyklu, ale zároveň je přetváří skrze hyperbolu, intertextuální síť odkazů, prolínání s vzorci převzatými z jiných žánrů, zvýšenou míru sexu a násilí nebo redefinici rasových a genderových stereotypů. 

Jinak poměrně nenápadný název Bouldovy knížky tak podle mě dosahuje maximálního možného účinku. Možná není prvoplánově atraktivní a "sexy", zato ale ze záplavy noirových publikací vystupuje už jen tím, že neobsahuje slova "dark" nebo "night", která za ta léta přerostla v klišé. Kromě toho a především pak trefně vystihuje amorfní podstatu filmu noir a shrnuje jeho bohatou historii, která nepokrývá jen přibližně dvacetileté období, po kterou trval hlavní noirový cyklus (cca 1940 až 1960), ale i jeho prapočátky v éře němého filmu a ozvuky v současné kinematografii.

Mým záměrem zde nebylo Bouldovu knížku hodnotit, ale pokud by mě o to někdo požádal, musel bych říct, že jde o značně nevyrovnaný text. První dvě kapitoly (tři, jestliže započítáme i úvod), pojednávající o definici filmu noir, původu termínu a inspiračních zdrojích, hodnotím jako velmi povedené - zasvěceně i čtivě napsané. Zbylé dvě kapitoly o hlavním cyklu filmu noir a neo-noiru však již rezignují na souvislý výklad a rozpadají se do série analýz/interpretací, kterým vládne pro mě bohužel nestravitelná terminologie převzatá z psychoanalýzy. Navzdory skromnému rozsahu jsem měl nakonec co dělat, abych knihu dočetl. V konečném důsledku tak název vytvořil očekávání, která textem nebyla naplněna - což ale jen podtrhuje jeho kvalitu.

BOULD, Mark. Film Noir: From Berlin to Sin City. London and New York: Wallflower, 2005. 144 s.

10. října 2017

Praha a Olomouc zažijí Ozvěny Noir Film Festivalu

Noir Film Festival letos na konci srpna oslavil na hradě Křivoklát 5. narozeniny a opět se těšil velké přízni publika, ať už z řad stálých fanoušků, tak nově příchozích. O divácké úspěšnosti svědčila skutečnost, že téměř polovina ze čtyř desítek uváděných projekcí byla vyprodaná. Těm, kteří na Křivoklát o prázdninách neměli možnost přijet, se teď v Praze a Olomouci naskýtá v rámci festivalových Ozvěn jedinečná příležitost znovu zhlédnout vybrané filmy z letošního programu.

V Olomouci, kde budou pořádány ve spolupráci s Pastiche Filmz, se Ozvěny NFF uskuteční ve středu 8. listopadu. Ve večerním dvojprogramu budou ve Filmovém sále Uměleckého centra Univerzity Palackého promítnuty snímky Lidská bestie (Human Desire, 1954) a Na opuštěném místě (In a Lonely Place, 1950). První jmenovaný reprezentující hlavní tematickou sekci tohoto ročníku – vlaky ve filmu – je režijním počinem Fritze Langa z pozdní fáze jeho hollywoodské kariéry. Ve spolupráci s herci Glennem Fordem a Glorií Grahame, s nimiž realizoval předchozí noir Velký zátah (The Big Heat, 1953), natočil adaptaci slavného naturalistického románu Émila Zoly Člověk bestie, který již před ním ve 30. letech ve Francii zfilmoval Jean Renoir. Druhý film v programu, Na opuštěném místě, z festivalové výběrové retrospektivy Humphreyho Bogarta představí ikonického noirového herce v roli neurvalého scenáristy čelícího podezření z vraždy. Jako jeho herecká partnerka se opět objeví Gloria Grahame, tehdejší manželka režiséra filmu Nicholase Raye

O den později, ve čtvrtek 9. listopadu, budou zahájeny Ozvěny NFF v Praze. Po dva večery je bude hostit Kino Lucerna. Kromě výše uvedených titulů se diváci v hlavním městě mohou těšit i na zdařilou československou detektivku Hra bez pravidel (1967), v níž režisér Jindřich Polák uvedl na plátno detektiva-antihrdinu v podobě, v jaké jej známe z klasických hard-boiled příběhů – solitéra, pro své dávné pochybení vyloučeného z řad policejního sboru, který neúnavně pátrá po stopách léta nevyjasněného zločinu. Čtvrtým snímkem z pražského programu bude další bogartovský film, Konflikt (Conflict, 1945), v hercově filmografii atypické a neprávem zapadlé dílo. Bogartem ztvárněný inženýr Mason, jenž chladnokrevně zabije svou ženu, se vymyká jeho typickému obrazu marlowovského hrdiny, jenž stojí na správné straně zákona a v každé situaci zachovává chladnou hlavu.


Ozvěny NFF 2017 v Olomouci: 8. 11. 2017
Filmový sál, Umělecké centrum UP, Univerzitní 225/3, 779 00 Olomouc
19:00 Lidská bestie
21:00 Na opuštěném místě
Ozvěny probíhají ve spolupráci s Pastiche Filmz.
Cena jedné vstupenky bez slev 80 Kč. Online rezervace vstupenek bude možná na webu http://www.pastichefilmz.org

Ozvěny NFF 2017 v Praze: 9.–10. 11. 2017
malý sál Kina Lucerna, Vodičkova 704/36, 110 00 Praha
9. 11. 19:00  Hra bez pravidel / 20:45  Lidská bestie 
10. 11. 18:30  Konflikt 20:15  Na opuštěném místě
Cena jedné vstupenky bez slev 120 Kč. Vstupenky je možné zakoupit od 10. 10. přímo v pokladně Kina Lucerna nebo na http://www.kinolucerna.cz/.
Po předložení vstupenek na každou z projekcí Ozvěn NFF 2017 v Praze (před projekcí filmu
Na opuštěném místě) získá jejich majitel DVD s filmem Hra bez pravidel, poprvé vydané na letošním 5. ročníku NFF.

Pro další informace sledujte web a sociální sítě NFF:

7. září 2017

The Racket (1951)

The Racket
USA, 1951, 88 min.

Inscenace divadelní hry Bartletta Cormacka The Racket byla poprvé uvedena na Broadwayi v listopadu roku 1927, přičemž hlavní role gangstera a policejního komisaře McQuigga ztvárnili Edward G. Robinson a John Cromwell, oba v té době teprve čekající na filmovou slávu. Němá filmová adaptace v produkci Howarda Hughese a v režii Lewise Milestonea se do kin dostala přesně o dvanáct měsíců později a následně se umístila mezi trojicí nejoslavovanějších snímků roku poctěných historicky vůbec první nominací na Oscara v hlavní kategorii (zvítězilo letecké drama Williama Wellmana Wings). 

Na samém počátku 50. let se producent Howard Hughes - v té době mající rozhodující podíl ve společnosti RKO - rozhodl pro natočení aktualizovaného remaku. Zajímavé je, že režií byl pověřen jeden ze strůjců úspěchu původní divadelní inscenace, John Cromwell, který se po pozitivních ohlasech na svou divadelní práci stal jedním z nejspolehlivějších hollywoodských režisérů 30. a 40. let (dlouholetá spolupráce s Davidem O. Selznickem nebo noirově ladené filmy Dead Reckoning a Caged). 

Již titulková sekvence udává náladu snímku, který se z velké části odehrává v noci.

Zatímco Cormackova divadelní hra, její broadwayská inscenace i první filmová adaptace reagovaly na aktivity chicagského podsvětí kontrolovaného Alem Caponem a na tamní, zcela bezprecedentní propojení zločinu a veřejných institucí, nová verze měla využít zvýšeného zájmu o podobnou problematiku v důsledku senátního vyšetřování organizovaného zločinu vedeného Estesem Kefauverem. V obou případech tedy filmy měly těžit ze zájmu o aktuální dění a svým způsobem se i zapojit do širší diskuze o rostoucí kriminalizaci, která v druhé polovině 20. a v první polovině 50. let ohrožovala plynulý chod veřejného života. 

Cromwellův a Hughesův snímek se v době svého vzniku zařadil mezi tituly, které se bez patosu a zbytečné sentimentality pokoušely dotknout závažných celospolečenských problémů - podobně jako Detektivní příběh (Detective Story, 1951) Williama Wylera nebo "novinářský noir" Richarda Brookse Deadline U.S.A. (1952). Výsledek však trpí určitou nevyrovnaností, která potenciální účinek podlamuje. Expozice působí zmatečně a v syžetu zabírá nezvykle rozsáhlý prostor. Protože v příběhu figuruje velké množství postav, je nutné představit je postupně v rychlém sledu, což tvůrcům nelze vyčítat. Za chybu ovšem považuji, že komisař McQuigg v podání Roberta Mitchuma - dle většiny kritérií protagonista příběhu - se na scénu dostává až v 18. minutě filmu. Do té doby tak divák postrádá nějaký "opěrný bod", jenž by mu mohl pomoci vypořádat se s množstvím poskytovaných informací, které se k němu dostávají zejména prostřednictvím dialogů. Velký počet postav rovněž rozmělňuje potenciální intenzitu některých konfliktů a ani závěrečné minuty v tomto smyslu nevyužívají možnosti dovést vyprávění k dramaticky uspokojivému finále. The Racket tak funguje lépe jako exposé mafiánských a korupčních praktik v americké společnosti než jako gangsterské drama o individualizovaných postavách, které vstupují do vzájemných konfliktů. Spíše než propracovanými charaktery jsou jednotlivé postavy prostředky k ilustraci určitých idejí či možných postojů k problematice organizovaného zločinu.

Jak tento snímek dokazuje, některé scény se natáčely v Culver City.

Pohled na obsazení filmu znalému divákovi jasně napovídá, kdo ve filmu ztvárňuje jakou roli. Mitchum (v jednoznačně kladnější poloze, než v jaké jej obvykle vídáme) hraje neústupného policistu McQuigga, který se stane nepohodlnou překážkou pro zločinecký syndikát; Robert Ryan zosobnil jednoho z McQuiggových úhlavních nepřátel, jenž má zcela zřejmé násilnické až psychopatické sklony; a Lizabeth Scott dostala v roli barové zpěvačky příležitost uplatnit svůj chraplavý hlas a nevšední šarm (ale bohužel už nic víc, protože její role neposkytuje velký prostor pro prezentaci hereckých dovedností). I ve vedlejších rolích lze identifikovat známé tváře, například Raye Collinse, Virginii Huston nebo Williama Talmana, jehož detektiv Bob Johnson místy ohrožuje McQuiggovu funkci hlavního hybatele vyprávění a objektu divácké identifikace.

Film ve své době narazil na odpor ze strany Správy Produkčního kodexu kvůli svému nelichotivému zobrazení veřejných institucí včetně soudů a státních zastupitelství. Snímek ukazuje těsné propojení organizovaného zločinu s téměř všemi vrstvami života, což z něj činí (i v rámci noirového cyklu) velmi temné dílo. Veřejná podpora ze strany senátora Kefauvera nakonec snímku pomohla k tomu, aby - po provedení těch nejnutnějších úprav (např. eliminace prostituce) - získal schvalovací pečeť a mohl vstoupit do distribuce. 

Plakáty k filmu zdůrazňovaly spojení se senátním vyšetřováním amerického organizovaného zločinu.

Na filmu se podílela řada věhlasných tvůrců. Jedním ze spoluscenáristů byl spisovatel W. R. Burnett, autor desítek románů a filmových scénářů z kriminálního prostředí (např. Malý Caesar nebo Asfaltová džungle). Na scénáři ovšem měl podle několika zdrojů (např. katalog American Film Institute) participovat i Samuel Fuller. Přestože režisérský kredit byl připsán Johnu Cromwellovi, několik scén v konečné verzi režírovali i Nicholas Ray, producent Edmund Grainger, střihač Sherman Todd a podle všeho i Tay Garnett a Mel Ferrer. K tomuto nahromadění jmen a tvůrčích vkladů (bez přístupu k archivní dokumentaci jen těžko kvantifikovatelných) došlo v důsledku snahy Howarda Hughese provést v rámci přetáček a dotáček takové úpravy, které šéf RKO považoval za nezbytné pro úspěch filmu. Ten se nakonec dostavil jen částečně: film se nestal velký hitem (např. jako ve stejné době premiérovaný Detektivní příběh), ale podle všeho ani neprodělal. Zato filmová kritika jej vnímala jako derivativní produkt, který gangsterce nepřinesl nic nového. Například Bosley Crowther v recenzi pro New York Times napsal, že "jediný důvod, proč této modernizované verzi starého známého příběhu věnovat pozornost, je nadčasovost jeho ústředního tématu a očekávaný souboj jeho hvězd."

Režie: John Cromwell, Nicholas Ray
Produkce: Edmund Grainger (RKO Radio Pictures)
Scénář: William Wister Haines, W. R. Burnett, Samuel Fuller
Kamera: George E. Diskant
Hudba: C. Bakaleinikoff
Výprava: Jack Okey, Albert S. D'Agostino
Střih: Sherman Todd
V hlavních rolích: Robert Mitchum, Robert Ryan, Lizabeth Scott, William Talman, Ray Collins a další

Distribuce: RKO Radio Pictures
Premiéra: 25. října 1951

Odkazy

26. srpna 2017

Hra bez pravidel

Hra bez pravidel
Československo, 1967, 88 min.

Hra bez pravidel režiséra Jindřicha Poláka rozhodně není rutinní kriminálkou, kterých v Československu 60. let vznikalo několik do roka. Jde o mistrně odvyprávěnou hard-boiled detektivku kříženou s lupičským filmem, která skýtá nečekaná divácká potěšení. 

Snímek je uvozen téměř dokumentárními záběry Václavského náměstí, kde za bílého dne dojde k loupeži zlata a klenotů. Skupina pachatelů tvořená dvěma lupiči, řidičem a mužem "zevnitř", zaměstnancem klenotnictví, se však snaží navzájem přechytračit a ve výsledku dva z nich akci nepřežijí, třetí je zatčen a čtvrtého okolnosti přinutí k uschování lupu, aniž by z něj mohl mít nějaký užitek. Po čtyřech letech dochází ke konfrontaci bývalých kumpánů, Litery (Jiří Adamíra) a Buriana (Zdeněk Kryzánek), ke které se připlete i bývalý detektiv VB, dnes taxikář Málek (Svatopluk Matyáš). Muži se pokouší jednou provždy vyřídit účty z minulosti a současně se zmocnit kořisti v hodnotě mnoha tisíc korun. 

Hra bez pravidel nese některé znaky lupičského (heist) filmu, ale na rozdíl od žánrových prototypů (např. Asfaltové džungle nebo Rvačky mezi muži) je přípravě a průběhu loupeže věnován jen malý prostor (ve skutečnosti se o přípravě vůbec nic nedozvíme) a místo toho se vyprávění soustředí na její důsledky, které jsou - zde již v souladu s žánrovými postupy - pro všechny zúčastněné tragické. Snímek čerpá i z hard-boiled detektivky americké drsné školy, a to především v charakterizaci Málka, jenž se i po propuštění ze služby věnuje případu, kvůli kterému před lety přišel o místo. Bohužel tato postava trpí poněkud mdlým hereckým výkonem Svatopluka Matyáše, který rozhodně nedisponuje charismatem takového Humphreyho Bogarta nebo alespoň Dicka Powella.

Film velice efektivním způsobem manipuluje s rozsahem poskytovaných informací, což má za následek, že divák je neustále konfrontován s překvapivým vývojem událostí. Narace často dočasně zamlčuje důležitá fakta, případně neposkytuje dostatek vodítek k domyšlení všech souvislostí, což pomáhá udržovat zájem a napětí. Režisér Polák a střihač Josef Dobřichovský se zasloužili o to, že příběh je vyprávěn ve velmi rychlém tempu, s častými posuny v čase a prostoru, které jsou realizovány pouze s pomocí ostrého střihu. 

Svět, který je nám ve Hře bez pravidel představen, je velmi bezútěšný a plný tísně. Už název prozrazuje, že jednání postav není řízeno žádnými morálními principy či ohledy na férovost; naopak je tvořeno sérií podrazů, jejichž smyslem je odstranit "konkurenci" a získat kořist pro sebe. Zároveň ale neznáme hlubší motivace k jejich činům: nevíme, zda je k loupeži a následným zradám přiměla finanční nouze nebo špatné poměry v rodině... jedním ze závěrů tak může být, že jejich konání řídí ryzí hamižnost, nenasytnost. (Ostatně zlato a klenoty nejsou po loupeži nijak zpeněženy a pouze leží tam, kam je Litera ukryl.) Postavy z toho důvodu vzbuzují jen minimum soucitu či lítosti, což však rozhodně není míněno jako výtka.

Až na zmíněného Matyáše se herci v ústředních rolích - jmenovitě Adamíra, Kryzánek a Menšík - prezentují nadstandardními výkony. Zejména minimalistický projev Zdeňka Kryzánka (který mi v několika scénách připomněl Jacka Nicholsona) si zaslouží vyzdvihnout. 

Svatopluk Matyáš

Zdeněk Kryzánek

Jiří Adamíra

Nekompromisní Hra bez pravidel je v rámci filmografie Jindřicha Poláka neprávem opomíjeným dílem. Nejde o snímek, který by už svou žánrovou příslušností vzbuzoval zájem, tak jako sci-fi Ikarie XB1 (1963) nebo Nebeští jezdci (1968), svými kvalitami ale rozhodně za těmito známějšími tituly nijak nezaostává. 

Film byl odpromítán na 5. ročníku Noir Film Festivalu a právě s přispěním naší přehlídky se nyní dostává i do DVD distribuce jako součást edice Klenoty českého filmu společnosti Bohemia Motion Pictures. V distribuci by se disk měl objevit v průběhu října. 

Režie: Jindřich Polák
Produkce: Rudolf Hájek (Filmové studio Barrandov, tvůrčí skupina Šebor - Bor)
Scénář: Jindřich Polák, Václav Šašek a Luděk Staněk
Kamera: Rudolf Milič
Architekt: Karel Černý
Hudba: Viliam Bukový
Střih: Josef Dobřichovský
V hlavních rolích: Jiří Adamíra, Zdeněk Kryzánek, Svatopluk Matyáš, Vladimír Menšík a další

Distribuce: Ústřední půjčovna filmů
Premiéra: 14. dubna 1967

Odkazy
CSFD
IMDb

15. srpna 2017

Na DVD vychází vynikající československá detektivka Hra bez pravidel

Stálicí filmových detektivek byl v Československu 60. let režisér Petr Schulhoff a jeho hrdinové major Kalaš v podání Rudolfa Hrušínského a nadporučík Varga Radoslava Brzobohatého, věčně na stopách tajemného vraha. Vedle série Schulhoffových snímků (v minulosti Noir Film Festival uváděl Vrah skrývá tvář /1966/ a Po stopách krve /1969/) v tomto období vyniká brilantní Hra bez pravidel (1967), jež naopak nabízí obraz detektiva-antihrdiny tak, jak jej známe z klasických hard-boiled příběhů. Příběh detektiva, kterého policejní sbor vyloučil ze svých řad a on nyní pátrá na vlastní pěst po léta nevyjasněném zločinu, baví strhující zápletkou a silným hereckým obsazením, jež je vysloveně mužskou záležitostí, neboť ženy zde nesou funkci pouhých okrasných obětí.

Film žánrově vynalézavého Jindřicha Poláka bude v sobotu 19. 8. uveden na Noir Film Festivalu po padesáti letech po jeho premiéře v kinech. Den poté proběhne v rámci zakončení NFF na Křivoklátu křest DVD filmu Hra bez pravidel, jehož vydání ve spolupráci s Bohemia Motion Pictures Noir Film Festival inicioval. Kmotrou bude herečka Hana Maciuchová, dlouholetá životní partnerka Jiřího Adamíry, který ve filmu ztvárnil jednu z hlavních rolí. Snímek bude na místě k prodeji za speciální festivalovou cenu 99 Kč.



Zasoutěžte si s festivalem o 3×1 vstupenku na sobotní projekci (16:45 v sále Lizabeth Scott) a o DVD s filmem k tomu! Stačí, když na e-mail jana@noirfilmfestival.cz pošlete do pátku 18. 8. do 12:00 správnou odpověď na následující otázku:
Ve kterém televizním filmu jste mohli na předchozím ročníku NFF vidět Jiřího Adamíru, jenž ve Hře bez pravidel sehrál výraznou zápornou roli?

Festivalová znělka 5. ročníku Noir Film Festivalu