Původní stránky o filmu noir kompletně v češtině

20. listopadu 2016

Der Film Noir - šest let online

20. října 2009 jsme publikovali historicky první příspěvek na tomto blogu. Znamená to tedy, že přesně před měsícem jsme oslavili sedmé narozeniny. Za tu dobu jsme zveřejnili téměř 400 filmových záznamů a zpráv. Co je to ovšem oproti webovým stránkám Matthiase Merkelbacha, který nedávno překonal hranici 1 000 příspěvků! A co víc, k prolomení tohoto úctyhodného počtu mu stačilo pouhých šest let. Matthiasův německojazyčný katalog Der Film Noir před pár dny oslavil jubileum a my mu srdečně přejeme, aby mu zápal vydržel přinejmenším dalších šest let... Na zdraví!


"Femmes fatale a charismatičtí ďáblové zapletení ve vraždách, šílenství, podvodech, korupci a pohánění samotou, zoufalstvím a touhou, láskou a chamtivostí... až vyprchá i ten poslední náznak naděje. No tak, copak je možné noiru nepropadnout? Jsem na něm závislý a nemůžu přestat." 

Matthias Merkelbach

30. října 2016

Southside 1-1000 (1950)

Southside 1-1000
USA, 1950, 78 min.

Za málo známým snímkem Southside 1-1000 stojí režisér Boris Ingster, taktéž tvůrce proslulého noiru Stranger on the Third Floor (1940), často figurujícího ve sporech o tom, které dílo vlastně odstartovalo celý noirový cyklus. (Nejčastěji se o tento primát "přetahuje" s Maltézským sokolem.)

Stranger se vyznačoval velmi evropskou senzibilitou a expresionistickým vizuálem, který mu vedle Ingstera vtiskl kameraman Nicholas Musuraca. Často citovaná je především snová scéna, v níž hlavní hrdina stane před soudním tribunálem kvůli obvinění z domnělé vraždy. Jeho noční můra je vyjádřena prostřednictvím nápaditých vzorců svícení i pečlivě inscenovaného předkamerového prostoru a výsledek patří k nejpůsobivějším sekvencím v americkém filmu přelomu 30. a 40. let. 

O deset let mladší Southside 1-1000 je však velmi odlišný film: tak jako byl Stranger charakteristický pro určitou fázi filmu noir (nebo ji díky své pozici na samém počátku cyklu spíše uvozoval), tak i Southside zapadá do dobových trendů, přičemž výraznou ateliérovou stylizaci zde nahradila kvazidokumentaristická poetika inspirovaná hlavně zpravodajskými týdeníky. Ze všeho nejvíc film připomíná Hathawayův Dům na 92. ulici (The House on 92nd Street, 1945): také začíná "týdeníkovou" sekvencí s extradiegetickým vypravěčem zpřítomněným prostřednictvím autoritativního voice-overu a později tuto dokumentární stylizaci mísí s tradičněji vystavěným hollywoodským příběhem, v němž představitel státní instituce infiltruje skupinu kriminálníků. Tím však výčet podobností nekončí. I v Southside 1-1000 například zločinecký gang vede žena. 

Snímek se natáčel v autentických exteriérech, z nichž nejvíce diváckou pozornost upoutá věznice San Quentin, nacházející se kousek od San Francisca, nebo ve filmu noir často využívaná losangeleská lanovka známá jako Angel's Flight. 

Angel's Flight v Los Angeles
věznice San Quentin
Podobně jako zmiňovaný Dům na 92. ulici, i Southside se vyznačuje oslavným tónem, který měl posílit důvěru veřejnosti v oficiální instituce (zde americké ministerstvo financí), které si zaručeně poradí s jakýmkoliv pokusem o narušení státní bezpečnosti či stability (zde v podobě padělatelského gangu). Zacílení na oblast peněz přitom jinak nepříliš invenčnímu filmu přidává na zajímavosti: za zmínku stojí hlavně úvodní sekvence, která svým stylem nejvíce připomíná zpravodajský týdeník a která zdůrazňuje význam peněz pro bezproblémové fungování americké společnosti. Následující příběh se pak zaměřuje na boj proti těm, kteří chtějí stávající systém narušit - padělatele. Nutno ovšem dodat, že stejná problematika se objevila už v dřívějších noirech, například v T-Men (1947) Anthonyho Manna.

Snímek nedosahuje úrovně Domu na 92. ulici mimo jiné kvůli méně charismatickému obsazení skupiny zločinců. Pozoruhodným prvkem ale na druhou stranu je vztah mezi vůdkyní zločinců a jejím otcem, zkušeným padělatelem, kterého mladá žena neměla příležitost poznat, protože strávil řadu let ve vězeňské cele. Bohužel však tento motiv, typický spíše pro rodinná melodramata, není dostatečně rozvinut. 


Southside 1-1000 se ke mně dostalo ve velmi špatné kvalitě, takže je složité, ne-li zcela nemožné hodnotit jeho vizuální kvality. Na základě kopie, kterou jsem viděl, se mi zdá, že se jedná o méně přesvědčivý a řemeslně zdařilý snímek než docu-noiry zmiňovaných Henryho Hathawaye nebo Anthonyho Manna. Ingsterovo jméno vzbuzovalo očekávání, která se bohužel nenaplnila. Jestliže jeho Stranger on the Third Floor byl v mnohém přelomovým a vlivným dílem - a to navzdory svému béčkovému statusu -, pak Southside 1-1000 nepřineslo noirovému cyklu nic, co bychom neznali z dřívějška.

Film z produkce batří Kingových je většinou noirové literatury opomíjen či zcela ignorován, větší prostor mu však v poslední době věnoval R. Barton Palmer v publikaci Shot on Location: Postwar American Cinema and the Exploration of Real Space (2016, Rutgers University Press). 

Režie: Boris Ingster
Produkce: Frank King a Maurice King (King Brothers Productions)
Scénář: Leo Townsend a Boris Ingster
Kamera: Russell Harlan
Hudba: Paul Sawtell
Výprava: Ted Haworth
Střih: Christian Nyby
V hlavních rolích: Don DeFore, Andrea King, George Tobias, Barry Kelley, Morris Ankrum a další

Distribuce: Allied Artists Pictures
Premiéra: 16. listopadu 1950

Odkazy

21. října 2016

Posedlá (1947)

Possessed
USA, 1947, 108 min.

Curtis Bernhardt započal svou filmovou kariéru v rodném Německu, kde - ještě jako Kurt Bernhardt - realizoval například raný zvukový snímek Der Mann, der den Mord beging (1931) s Conradem Veidtem v hlavní roli nebo proslulý Tunel (1933) o pokusu vizionářského inženýra propojit Evropu a Ameriku podmořským tunelem. Po nástupu Hitlera k moci odešel do Francie, kde se navzdory jazykové bariéře rovněž dokázal prosadit. Úspěch slavil mimo jiné s dramatem Carrefour (1938), které se záhy dočkalo britského (Dead Man's Shoes, 1940) i amerického remaku (Crossroads, 1942). Hudební drama The Beloved Vagabond (1936) se pak stalo jeho jediným filmem natočeným v britské produkci. Další vývoj událostí ovšem Bernhardta přinutil k emigraci přes Atlantik.

Brzy po svém příchodu do Hollywoodu byl angažován společností Warner Bros., se kterou je jeho působení v americkém filmovém průmyslu spojeno nejtěsněji. Za umělecký vrchol Bernhardtovy hollywoodské kariéry je považováno krátké období mezi lety 1945 až 1947, kdy byla do kin uvedena série melodramatických a kriminálních snímků prokazujících zájem o lidskou psychologii a znalost freudovské psychoanalýzy. Vedle Conflictu (1945), který nabídl nezvykle zápornou úlohu Humphreymu Bogartovi (ač ten o ni příliš nestál), nebo neprávem opomíjeného snímku High Wall (1947) s Robertem Taylorem, který vznikl již po režisérově odchodu od Warner Bros. k MGM, do této ceněné, i když ne vždy komerčně úspěšné skupiny filmu patří i Posedlá v hlavní roli s Joan Crawford.


Film prostřednictvím několika rozsáhlých retrospektiv odhaluje příčiny toho, proč hlavní hrdinka Louise, ve stavu nepříčetnosti a fyzického vyčerpání, bloudila losangeleskými ulicemi ve snaze najít jistého Davida. Nemocné ženy se ujmou lékaři, kteří ihned aplikují léčbu s cílem ulevit její evidentně rozdrásané psychice. 

Postavy Bernhardtových snímků z poloviny 40. let často trpí duševními otřesy či výpadky paměti, vypořádávají se s traumaty z minulosti nebo nějakým obsesivním nutkáním. Ve většině případů tedy nejde o zcela příčetné jedince a forma těchto filmů divákovi zprostředkovává jejich narušené subjektivní vnímání. Bernhardt vždy úzce spolupracoval se svými kameramany, aby mohl témata, ke kterým inklinoval, odpovídajícím způsobem vyjádřit prostřednictvím audiovizuálního stylu. V Posedlé - stejně jako ve spřízněných filmech High Wall a Uloupený život (A Stolen Life, 1946) - využívá například subjektivní kameru, nevyvážené obrazové kompozice a expresivní svícení, které divákovi zprostředkovávají duševní a emocionální stavy hrdinů a hrdinek. Často citovaná je úvodní sekvence Posedlé, která nejdříve ukazuje zmatenou Louise v odosobněných exteriérových záběrech (obr. 1 a 2 níže), a poté, co se jí ujmou lékaři, prezentuje její dezorientaci a bezmocnost prostřednictvím dlouhého subjektivního záběru, simulujícího pohled pacientky upoutané na lůžko (obr. 3–5). Později tvůrci zacházejí ještě dál, když Louisinu chorobnou žárlivost a s ní spojenou paranoiu ilustrují halucinační sekvencí, jejíž skutečný status je divákovi odhalen až zpětně. 

obr. 1
obr. 2
obr. 3
obr. 4
obr. 5
Bernhardtovo psychologické drama se sice zaměřuje na jedinou protagonistku, od začátku však diváka ujišťuje o tom, že Louisin případ není zdaleka výjimečný. Psychiatr zmiňuje, že takových, jako je Louise, přijímají desítky, a za viníka tohoto stavu označuje společnost: "Civilizace je horší choroba než slabé srdce nebo tuberkulóza a není před ní úniku." Přestože to na první pohled nemusí být zcela zřejmé, Posedlá je velmi kritickým dílem, předkládajícím znepokojivý obraz americké společnosti bezprostředně po druhé světové válce. 

Po Mildred Pierce (1945) a Humoresce (Humoresque, 1946) znamenala Posedlá další mimořádnou hereckou příležitost pro Joan Crawford, která nedlouho předtím u Warnerů úspěšně restartovala svou skomírající kariéru. Po Ceně Akademie za herecký výkon v titulní roli noirového melodramatu Michaela Curtize se tentokrát musela spokojit "pouze" s oscarovou nominací, když ji porazila Loretta Young. Herečka sama prohlásila, že se jednalo o nejobtížnější roli v její kariéře. V roli Louisina osudového muže se představil Van Heflin, další výrazné úlohy připadly zkušenému Raymondu Masseymu a naopak začínající Geraldine Brooks.


Film před lety vydala společnost Magicbox na DVD opatřeném českými titulky. 

Režie: Curtis Bernhardt
Produkce: Jerry Wald (Warner Bros.)
Scénář: Silvia Richards a Ranald MacDougall
Kamera: Joseph A. Valentine
Hudba: Franz Waxman
Výprava: Anton Grot
Střih: Rudi Fehr
V hlavních rolích: Joan Crawford, Van Heflin, Raymond Massey, Geraldine Brooks, Stanley Ridges a další

Distribuce: Warner Bros.
Premiéra: 26. července 1947

Odkazy

17. října 2016

Brněnská přehlídka Visions of Light letos již podesáté

Brněnská přehlídka Visions of Light se pevně zabydlela v každoročním festivalovém kalendáři a letos se uskuteční již podesáté. Organizátoři se rozhodli jubileum oslavit jakýmsi best of - z téměř stovky odpromítaných filmů vybrali devět, které u diváků zarezonovaly nejvíce. Máme radost, že mezi nimi figurují i noirové či noirem "načichlé" snímky. Pokud vám čas dovolí podniknout do kina Art návštěvu jen v jeden den, pak si vyberte čtvrtek 10. 11., kdy budou v těsném sledu odpromítány Hitchcockův Příšerný host (The Lodger, 1927), Langova Šarlatová ulice (Scarlet Street, 1945) a Brutální sobota (Violent Saturday, 1955) Richarda Fleischera. V pátek pak můžete vidět Zabijáky (The Killers, 1964) Dona Siegela, inspirované slavnou povídkou Ernesta Hemingwaye. I zbylý program je ovšem lákavý a rozhodně je z čeho vybírat. Více informací najdete na webu přehlídky

ČTVRTEK 10. 11. 2016
18:00 Příšerný host
20:00 Šarlatová ulice
22:00 Brutální sobota

PÁTEK 11. 11. 2016
17:00 Zabijáci
19:00 Písečná žena
22:00 Gimme Shelter

SOBOTA 12. 11. 2016
18:00 Můj milovaný nepřítel
20:00 Videodrome
22:00 Stop Making Sense

9. října 2016

Noir City, léto 2016

Aktuální číslo elektronického časopisu Noir City (léto 2016) zakládá novou tradici oceňování současných filmařů, kteří se nějakým způsobem zasloužili o rozvoj a aktualizaci tradice klasického filmu noir. Prvním nositelem Modern Master Award se stal britský režisér Stephen Frears, který se k noirové poetice přihlásil například snímky Gumshoe (1971), Práskač a jeho kat (The Hit, 1984) nebo Švindlíři (The Grifters, 1990). Cena bude Frearsovi teprve předána - dle režisérových časových možností buď v lednu v San Franciscu, nebo v dubnu v Hollywoodu -, ale již nyní si můžete přečíst rozsáhlý rozhovor, který s ním pořídil Vince Keenan

Dále letní číslo Noir City láká na článek Imogen Sary Smith zabývající se britskými noiry z období druhé světové války, dramatický příběh vzniku německého filmu Vrahové mezi námi (Die Mörder sind unter uns, 1946), jehož autorem je Eddie Muller, nebo profily scenáristy a spisovatele Martina M. Goldsmithe a kameramana Nicholase Musuracy. Obzvlášť dobře se nám četla reportáž ze čtvrtého ročníku Noir Film Festivalu, kterou pro časopis napsal Matthias Merkelbach. V jejím závěru píše: "Na filmy se můžete dívat i u sebe doma, ale být na Noir Film Festivalu, odehrávajícím se v tak unikátním prostředí, a potkávat tam lidi stejně zblázněné do něčeho, co sami tolik milujete - to dělá tuto akci skutečně nezapomenutelnou."

Odběrateli Noir City se můžete velmi snadno stát i vy - stačí jednorázově přispět na konto Film Noir Foundation alespoň dvaceti dolary a každého čtvrt roku budete mít zaručenu kvalitní dávku noirového čtení. Více informací zde


1. října 2016

Dementia (1955)

Dementia
USA, 1955, 56 min.


Jestliže bývá svět filmu noir přirovnáván ke zhmotněné noční můře, pak nízkorozpočtový snímek Dementia činí toto spojení naprosto explicitním. Jediný autorský režijní počin v kariéře Johna Parkera je celý konstruován na základě snové logiky, zcela v něm absentují dialogy a ve výsledném tvaru se navzájem mísí prvky expresionistického hororu, freudovského filmu noir a experimentální kinematografie. Zkuste si představit kombinaci Kabinetu doktora Caligariho (Das Kabinett des Doktor Caligari, 1920), Hitchcockovy Rozdvojené duše (Spellbound, 1945) a Odpoledních osidel (Meshes of the Afternoon, 1943) Mayi Deren, a budete velmi blízko dojmu, který ve mě Dementia zanechala.

V průběhu ani ne hodinové stopáže sledujeme počínání mladé ženy (Adrienne Barrett), která se uprostřed noci probudí ze zlého sna v podřadném hotelu a během následujících několika hodin prochází městem a je konfrontována s množstvím vyhrocených situací. Při návštěvě hřbitova se jí například vracejí traumatické vzpomínky na mládí, kdy (s největší pravděpodobností) ubodala vlastního otce poté, co on zavraždil svou nevěrnou manželku. Později se mladá žena dopouští další vraždy, když se její obětí stane bohatý muž z limuzíny (Bruno VeSota). Ve snaze utéct před spravedlností se dostane do nočního klubu, kde ji ovšem dostihne nejen strážník, ale i sám nebožtík odhodlaný usvědčit svou vražedkyni... Každý pokus o synopsi ovšem v případě Dementie nutně selhává, neboť o "děj" tu skutečně nejde. 


Film za pomoci expresivní vizuální stylizace dramatizuje ženino podvědomí. Podobně jako ve snu jsou za sebou vrstveny situace, které nejsou zřetelně kauzálně propojeny a jejichž vzájemné vztahy si musíme domýšlet a dointerpretovávat. Vazba na realitu je rovněž oslabena, neboť si nikdy nemůžeme být zcela jisti, které z předváděných situací se skutečně staly a které jsou pouze výplodem ženiny snové aktivity a důsledkem jejích úzkostí a traumat. Vedle absence dialogů a expresionistického vizuálu (kontrastní svícení, netradiční rakurzy, dvojexpozice) výsledný znepokojivý dojem dotváří i avantgardní hudební doprovod, jehož autorem je skladatel a pianista George Antheil. Vokály, které ale stejně jako celá zvuková stopa neobsahují žádný text, nazpívala letos zesnulá zpěvačka Marni Nixon

Film byl do vybraných amerických kin uveden v prosinci 1955 a dočkal se jen nepatrného zájmu diváků. Kritika si s ním evidentně nevěděla rady; například časopis Variety uvedl, že se jedná "patrně o nejpodivnější film, který byl kdy uveden do kino distribuce". Kvůli neuspokojivým komerčním výsledkům byl o 14 měsíců později nasazen do kin znovu pod změněným názvem Daughter of Horror a s přidaným "vysvětlujícím" komentářem Eda McMahona. Podle všeho to však snímku příliš nepomohlo. 


Až s odstupem několika let se kolem filmu vytvořil kult, který dokázal ocenit Parkerovu invenci. Původní verze tohoto surrealistického filmu noir bude ještě několik týdnů k vidění prostřednictvím služby MUBI. Komentářem doplněnou verzi si můžete zadarmo stáhnout zde

P.S. O jiném "němém" filmu noir Thief (1952) jsme psali již dříve tady.

Režie: John Parker
Produkce: John Parker (J. J. Parker Productions)
Scénář: John Parker
Kamera: William C. Thompson
Hudba: George Antheil, Ernest Gold
Výprava: Ben Roseman
Střih: Joseph Gluck
V hlavních rolích: Adrienne Barrett, Bruno VeSota, Ben Roseman, Richard Barron a další

Distribuce: Exploitation Pictures
Premiéra: 22. prosinec 1955 (obnovená premiéra 18. února 1957 pod názvem Daughter of Horror)

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

27. září 2016

Ozvěny Noir Film Festivalu

Ve dnech 12., 14. a 15. října se v pražském kině Dlabačov uskuteční ozvěny před měsícem skončeného Noir Film Festivalu. Během tří večerů budou odpromítány snímky Vrahové mezi námi (Die Mörder sind unter uns, 1946), Posedlá (Possessed, 1947), Lineup (The Lineup, 1958) a Rozdvojená duše (Spellbound, 1945), které v programu doplní novější, stylově či žánrově spřízněné tituly Alois Nebel (2011) a Dívka ve vlaku (The Girl on the Train, 2016). Filmy budou uvedeny v původním znění s českými titulky a projekcím bude předcházet krátký lektorský úvod - tak, jak je tomu zvykem i na Křivoklátu. Těšíme se na viděnou. 

Kompletní program ozvěn NFF:

středa 12. října
18.00 DÍVKA VE VLAKU (2016, r. Tate Taylor)
20.30 VRAHOVÉ MEZI NÁMI (Die Mörder sind unter uns, 1946, r. Wolfgang Staudte)

pátek 14. října
18.00 ALOIS NEBEL (2011, r. Tomáš Luňák)
20.30 POSEDLÁ (Possessed, 1947, r. Curtis Bernhardt)

sobota 15. října
18.00 LINEUP (1958, r. Don Siegel)
20.30 ROZDVOJENÁ DUŠE (Spellbound, 1945, r. Alfred Hitchcock)

událost na FB
webové stránky kina Dlabačov


22. září 2016

Plunder Road (1957)

Plunder Road
USA, 1957, 72 min.

Nízkorozpočtový film Plunder Road z konce 50. let zdařilým způsobem mísí konvence lupičského a útěkového filmu. V jeho první části sledujeme úspěšnou snahu pětičlenné skupiny mužů vyloupit vlak naložený zlatem. Při příjezdu na místo činu jsou záběry mužů nezvykle doplněny jejich vnitřním hlasem znějícím z voiceoveru: tvůrci nám tak nakrátko umožňují konfrontaci s jejich pocity nejistoty a nervozity, které by jinak zůstaly skryté pod "tvrďáckou" maskou, a zároveň tímto způsobem nahrazují tradiční expozici, která ve snímku jinak absentuje. Samotná loupež probíhá téměř beze slov (podobně jako v Dassinově Rvačce mezi muži) a zejména díky kameře zkušeného Ernesta Hallera (mj. Mildred Pierce, Humoreska Rebel bez příčiny) dosahuje celá úvodní pasáž značné působivosti.

"Why doesn't this stinking rain stop?" 
Voiceover v úvodní sekvenci divákům zprostředkovává myšlenky postav.
Více než dvě třetiny 72minutové stopáže jsou věnovány útěku z místa přepadení a snaze převézt ukradené zlato do bezpečí. I zde tvůrci postupovali poměrně neortodoxně, neboť muži se hned zkraje rozdělí do tří nákladních aut, a film tak prezentuje jejich počínání skrze tři alternující dějové linie, které jsou jen postupně redukovány nejdříve na dvě a pak na jedinou. Každý z lupičů má nějakou osobní historii, která jej motivovala k účasti na přepadení, a my tak můžeme jejich situaci alespoň částečně pochopit. Výjimku tvoří šéf bandy Eddie (Gene Raymond), strůjce celého loupežného plánu, který zůstává tajemný a těžko čitelný jak pro ostatní postavy, tak pro diváka. 

Konfrontace s policisty zločincům na útěku příliš klidu nedodá...
Pod filmem je jako režisér podepsán zcela neznámý Hubert Cornfield. Biografie databáze IMDb v jeho profilu uvádí: "V Turecku narozený hollywoodský režisér nerozsáhlého díla, syn Alberta Cornfielda, producenta Twentieth Century-Fox a majitele kina. Navštěvoval University of Pennsylvania, o film se začal zajímat během dospívání v Paříži, kde se také seznámil s režiséry francouzské nové vlny Jeanem-Lucem Godardem, Francoisem Truffautem a Jeanem-Pierrem Melvillem. Cornfieldovy americké filmy z 50. a 60. let se setkaly s rozporuplným kritickým přijetím." Zdá se, že Cornfieldova tvorba si říká o detailnější prozkoumání. 

Film spoluprodukoval Leon Chooluck, jenž se v předchozích sedmi letech podílel přinejmenším na osmi amerických filmech Huga Haase, a to buď jako vedoucí produkce, nebo asistent režie. Z hereckého obsazení zaujme především Elisha Cook Jr., známý z vedlejších rolí v Maltézském sokolovi (The Maltese Falcon, 1941), Phantom Lady (1944) nebo v Hlubokém spánku (The Big Sleep, 1946). 

Plunder Road je překvapivě efektivní béčkový film, který bez zbytečných odboček vypráví vzrušující příběh jedné loupeže. Před třemi lety jej na blu-rayi vydala společnost Olive Films, na americkém Amazonu je disk k dostání za 14 dolarů. 

Blu-ray edice společnosti Olive Films.

Režie: Hubert Cornfield
Produkce: Leon Chooluck, Laurence Stewart (Regal Films)
Scénář: Steven Ritch, Jack Charney
Kamera: Ernest Haller
Hudba: Irving Gertz
Výprava: Robert Gill
Střih: Warren Adams, Jerry S. Young
V hlavních rolích: Gene Raymond, Jeanne Cooper, Wayne Morris, Elisha Cook Jr., Stafford Repp a další

Distribuce: Twentieth Century-Fox
Premiéra: 5. prosince 1957

Odkazy
IMDb
CSFD
Allmovie

7. září 2016

Moonrise (1948)

Moonrise
USA, 1948, 87 min.

Moonrise zpracovává časté téma amerických kriminálních filmů, a sice předurčenost jedince k páchání zla. Hlavním hrdinou snímku je mladý muž Danny Hawkins (Dane Clark) žijící pod tíhou minulosti v podobě psychologického traumatu: když byl ještě malé dítě, dopustil se jeho otec vraždy, za kterou byl následně popraven. Danny musí snášet šikanu okolí a zároveň se vyrovnávat s vlastními úvahami nad možnými dědičnými predispozicemi ke kriminálnímu jednání. Dannyho nejčernější myšlenky se potvrdí, když dosáhne rané dospělosti a jednoho večera v afektu (ale zároveň v sebeobraně) zabije člověka. Následuje nevyhnutelný útěk před policií, v rámci nějž se však naskytne i naděje na vykoupení. 


Další snímek z žebříčku 25 nejlepších filmů noir podle Eddieho Mullera (uzavírá v něm první desítku) má zajímavou pre-produkční historii, neboť o látku projevila zájem celá řada tvůrců, než se nakonec dostala k producentovi Charlesi Feldmanovi, který její realizací pověřil zasloužilého režiséra Franka Borzageho. Ještě v listopadu 1946 však například Garson Kanin námět zvažoval jako ideální hereckou příležitost pro Johna Garfielda a jen o několik měsíců později se v tisku objevila zpráva, že film natočí William Wellman a hlavní roli ztvární James Stewart. Vedle Garfielda a Stewarta byli jako kandidáti pro ústřední roli zmiňováni i Burt Lancaster nebo Alan Ladd.

Volba Borzageho do pozice režiséra byla klíčová pro určení poetiky celého díla. Moonrise obsahuje mnoho ozvuků jeho dřívější tvorby, včetně jeho vrcholných melodramat z konce 20. let (mj. V sedmém nebi či Anděl ulice). Film se svým důrazem na motiv vykoupení a nádechem sentimentality vymyká z většiny dobové noirové produkce a jeho jinakost je dále podpořena i stylem. 

V době, kdy již noirovému cyklu dominovala kvazidokumentární estetika založená na natáčení v městských exteriérech a realistickém svícení, přichází Borzage s přesně opačnými postupy. Celý film byl nasnímán v ateliérech společnosti Republic Pictures a dominuje mu vyhrocená romantizující stylizace založená na přiznaně artificiálních dekoracích, reprezentujících jižanský venkov, a výrazném low-key svícení. V podstatě celý film se odehrává v noci a ve velmi stísněných prostorech, bez ohledu na to, zda jde o interiérové či exteriérové scény. Hlavního hrdinu pronásledují opresivní stíny a ze všech stran jej něco, nebo někdo, utiskuje. Styl tímto způsobem ilustruje Dannyho pocity a stavy mysli. Jinými slovy, snímek neodráží žádnou důvěrně známou verzi reality, nýbrž hrdinovu rozpolcenou, ztrápenou duši. 

Několik snímků z úvodní sekvence.
Nejvíce sebeuvědoměle si styl filmu počíná v úvodních sekvencích, které zachycují popravu Dannyho otce a útržky z Dannyho dětství a dospívání. Ovšem i zbytek filmu se vyznačuje vypjatou stylizací, která musela v době premiéry v roce 1948 působit na jednu stranu odvážně, na stranu druhou však i archaicky, neboť tímto způsobem se již podobné látky netočily. Dnes - s odstupem mnoha desítek let - se Moonrise jeví jako pravděpodobně poslední vrchol Borzageho kariéry. V druhé polovině 40. let však byl film vnímán spíše jako anachronismus a kritika ani diváci jej nepřijali. Borzageho kariéra se z tohoto úderu již nevzpamatovala: k režii se tvůrce dostal až po dlouhých sedmi letech a do své smrti v roce 1962 stihl dokončit pouze tři televizní pořady a dva filmy určené do kin. 

Až v samém závěru tvůrci od vyhrocené stylizace upouštějí a zdánlivě nekonečnou noc střídá prosluněný den.

Moonrise je ve veřejném vlastnictví a lze jej zhlédnout například na YouTube.

Režie: Frank Borzage
Produkce: Charles F. Haas (Charles K. Feldman Group Productions)
Scénář: Charles F. Haas, podle románu Theodora Strausse
Kamera: John L. Russell
Hudba: William Lava
Výprava: Lionel Banks
Střih: Harry Keller
V hlavních rolích: Dane Clark, Gail Russell, Ethel Barrymore, Allyn Joslyn, Rex Ingram a další

Distribuce: Republic Pictures
Premiéra: 1. října 1948

Odkazy
IMDB
CSFD
Allmovie
článek na Senses of Cinema

2. září 2016

Černé filmy na modrých discích

Pouhý měsíc poté, co v USA vyšly blu-ray disky s restaurovanými verzemi filmů Woman on the Run a Too Late for Tears, jsme se dočkali i tady v Evropě. Oba filmy v červnu vydala společnost Arrow Films. Součástí každého stylového balení je i DVD a brožurka s esejí a technickými specifikacemi. Těšit se můžeme i z ceny - zatímco v USA se disky prodávají až za 40 dolarů, evropské vydání na britském Amazonu přijde na pouhých 12 liber (Woman on the Run Too Late for Tears). Informace o bonusové výbavě hledejte na stránkách Arrow Films tady a tady.


Stejná společnost začne v září prodávat blu-ray disky s filmy The Glass Key a The Blue Dahlia, v nichž zazářila dvojice Alan Ladd a Veronica Lake. A aby toho nebylo málo, British Film Institute v říjnu vydá blu-ray s nedoceněným pozdním noirem Odds Against Tomorrow. Tak abychom snad začali šetřit na Vánoce...